Pokud alespoň trochu sledujete dění, určitě vám neunikla zpráva o ničivé vichřici, která se na podzim roku 2004 přehnala přes slovenský Tatranský národní park (Tanap). Tisíce poničených hektarů krásných lesů a hrozící kalamita, před kterou jezdili tento krásný kout přírody ochránit dobrovolníci z celé Evropy, nenechala suché oko nejen ochránců přírody a náruživých turistů i alpinistů, ale i mnohých lidí, kteří do Vysokých Tater běžně nejezdí. Média nám přinesla mnoho textového, mluveného i obrazového materiálu dokazujícího, jak dokáže být příroda ničivá. Vytvořila tak v mnohých představu, že ve Vysokých Tatrách zůstali jen holé pláně a skály.
Já, jako velký příznivce turistiky, jsem se letos v létě do Tater vypravil, abych se - mimo jiné - přesvědčil, jak se věci doopravdy mají. A jako již poněkolikáté jsem zjistil, jak nám média předkládají zkreslený obraz reality. Vychřice v Tatrách totiž poničila především rozsáhlé porosty v jejich předhůři, tedy na svazích, kde se prohání tatranská električka a vedou silnice, ovšem noha návštěvníka sem prakticky nezabloudí. Oproti tomu na valné většině turistických tras je pak příroda naprosto nedotčená a stále stejně krásná.
Byl bych nerad, kdybyste tyto řádky pochopili jako pokus tatranskou katastrofu bagatelizovat, či tvrdit, že se vlastně nic nestalo. To by byla samozřejmě bohapustá lež. Snažím se pouze potřít všeobecně zažitou dezinformaci, že v Tatrách to nyní vypadá jako v Hirošimě v pětačtyřicátém. I přes proběhlou pohromu mohu tento kout panenské přírody všem opět upřímně doporučit jako cíl dovolené. Mimo jiné také proto, že jedině peníze z turistického ruchu, mohou Tanapu pomoci zpět na nohy...