V literatuře bývá sníh často symbolem klidu, ukrytí nánosu starých křivd pod krásnou bělostnou peřinou. Vzpomeňe třeba jen na populárního Mrazíka, jak ukládal les k odpočinku.
Na druhou stranu ve skutečnosti dokáže sníh naopak spoustu věcí odhalit. A nemyslím tím snad ani již tradiční každoroční nepřipravenost silničářů. (I když bylo letos zajímavé přečíst si na internetu chvástání oblastního šéfa SÚS, jak jsou připraveni a zima je nezaskočí, a druhý den se projet po silnici první třídy padesátkou v deseti centimetrech sněhu. A samozřejmě za celý den nikoho nenapadlo to ani odhrnout.) Mluvím o odhalení, velmi velmi mírně řečeno, slabomyslnosti určitých jedinců.
Jak takového člověka díky sněhu poznáte? Velmi snadno, odhazuje sníh zpátky na prohrnutou ulici. Krom toho, že tak dělá práci, jež si bude muset při příštím průjezdu pluhu zopakovat (a přiblížuje se tak mytologickému Sysifovi), ohrožuje tím bezpečnost provozu (ano, "kupodivu" i se zimním obutím to na sněhu klouže) a v neposlední řadě znepříjemňuje pohyb chodců (o starších a méně pohyblivých spoluobčanech ani nemluvě). Nehledě na to, že taková skvrna ze silnice vystříknuté rozježděné směsi se na kabátu také dobře vyjímá. Občas by mě zajímalo, jaká je motivace těchto jedinců. Ale když něco podobného vidím, pohled mi rudne, takže se s nimi do hovoru raději nepouštím. Nicméně pokud se někdo do této skupiny řadíte, můžete mi to napsat na e-mail. Riskujete však, že si vás přestanu vážit ;-).
Na závěr své krátké úvahy bych si dovolil shrnout předešlé řádky parafrází jednoho okřídleného úsloví: "Řekni mi, jak uklízíš sníh, a já ti řeknu, co jsi za debila..."
