Případy spontánního uhoření nejsou běžnou záležitostí, přesto jich už bylo zdokumentováno tolik, že tento jev nelze považovat za výmysl. Jak je možné, že někteří lidé shoří, aniž by přišli do styku s vnějším ohněm? A proč neshoří židle, na které sedí?
    Představte si, že se bavíte s kamarády, vtipkujete a zdá se vám, že vás nic nemůže ohrozit. V následujícím okamžiku ale vaším tělem projede ohromná ohnivá vlna a dřív než se stačíte rozloučit, je z vás hromádka popela. Právě jste absolvovali spontánní sebeupálení...
    Za první případ spontánního uhoření je považována smrt italského kněze Bertholiho ve vesnici Filetto v Itálii roku 1789. Dochovaná svědectví vypovídají, že z místnosti, v níž Bertholi byl, se ozval příšerný řev a když lidé vtrhli dovnitř, aby zjistili, co se děje, našli jen hořící tělo. Oheň sice rychle uhasnul, ale Bertholimu už nebylo pomoci. Byl spálen na troud, okolí však ohněm nebylo téměř vůbec zasaženo.
    Případy spontánního uhoření jsou si podobné jako vejce vejci. Tělo obětí je vystaveno krátkému, ale extrémnímu žáru, který člověka doslova promění v planoucí pochodeň. Tělo je z velké části během chvilky proměněno na popel, což je jednou největších záhad celé věci, protože např. jen lidské kosti dokáží odolat žáru kolem 1000°C i osm a více hodin. A je tu i druhá záhada. Přestože musí být oběti tohoto jevu vystaveny tak strašlivé teplotě, jejich okolí požár ze zcela nepochopitelných nezachvátí. Ukázkovým příkladem je případ z 19. února roku 1888, kdy byl ve stáji v městečku Aberdeen nalezen uhořelý 65 letý muž, bývalý voják. Navzdory vysoké teplotě, které bylo tělo vystaveno (maso se rozpustilo a odhalilo kosti), balíky sena v  okolí nevzplanuly. Vzhledem k tomu, že dotyčný byl viděn, jak do stodoly odchází s petrolejovou lampou a lahví tvrdého alkoholu, situace byla vysvětlena tak, jak v té době bylo u těchto případů zvykem. Tělo nasáklé alkoholem v kombinaci s ohněm zcela logicky vzplanulo.
    Zatímco v 18. a 19. století se případy spontánního sebeupálení dávaly do souvislosti s  alkoholismem a byly považovány vlastně za spravedlivý trest dopadající pouze na notorické pijáky, podrobnější zkoumání tohoto jevu ve 20. století ukázalo, že oběťmi vůbec nejsou jen alkoholici. Některé průzkumy dokonce tvrdí, že mezi oběťmi převažují spíš ženy a obecně starší lidé.
    Mary Reeserové bylo 67 let a bydlela na Floridě. Zemřela 1. července 1951 ve svém bytě a její případ je známý především díky svým poněkud bizarním okolnostem. Z těla Mary Reeserové totiž nezbylo téměř nic. Téměř. Ve zčernalém kruhu o průměru cca 120 cm kriminalisté našli kromě popela i podivně zcvrknutou lebku, jednu nohu s nepoškozeným pantoflíčkem a játra visící na pánevní kosti. Ponechme teď stranou podrobnosti jako to, že lebka by naopak měla při vystavení vysokému žáru puknout a zaměřme se na to, že část těla zůstala neporušena. To je důkazem toho, že oheň byl velmi intenzivní, ale krátký - a že pravděpodobně vyšel zevnitř těla. Někteří lidé, kteří se jevem spontánního vznícení v průběhu staletí zabývali, hledali jeho řešení v kulových blescích, které jsou dodnes neprozkoumaným jevem. Kulový blesk by ale těžko zapálil tělo zevnitř. A tak musíme hledat vysvětlení jinde.
    Z mnoha odpovědí, které v literatuře na toto téma najdeme, stojí za pozornost dvě. Tou první jsou samozřejmě paranormální jevy. K uvolnění parapsychických sil často dochází u dětí, které jsou mnohem citlivější a vnímavější než dospělí - anebo u dospělých v extrémních situacích. Nebylo by možné, že tak, jako jsou mezi námi extroverti a introverti, jsou mezi námi i lidé, kteří ve vypjatých situacích či v depresi nevědomky a nekontrolovaně probudí svoji schopnost vyvolání ohně a nasměrují ji buď ven ze sebe - a nebo dovnitř? Je to možnost, která snadno mnohé vysvětluje, má však i trhliny. Jsou známy případy, ve kterých se lidé vzňali, aniž by se podle všeho ocitli v nějaké vypjaté situaci. Profesor matematiky James Hamilton, jeden z mála lidí, kteří tento jev přežili, stál 5. července roku 1835 před svým domem, když v tom ucítil ve své noze bolest a všiml si, že mu z nohy vychází plamen. Naštěstí se mu ho podařilo včas zadusit.
    Druhá teorie vysvětlující případy spontánního vznícení je vědečtější - a v mnohém zajímavější. Dr. R.M.Farney, který se o spontánní vznícení zajímá, ho dává do souvislosti s faktem, že při procesu stárnutí se v lidském organismu hromadí těžká voda. Tím stoupá i obsah těžkého vodíku v krvi a podle Dr. Farneyho by při určitém překročení jeho množství v krvi a v kombinaci se zvýšením aktivity kosmického záření např. při slunečních erupcích mohlo dojít v lidském těle k reakci velmi podobné miniaturnímu nukleárnímu výbuchu. I tato teorie má však jeden háček. Nedá se použít k vysvětlení případu sedmnáctileté Jacqueliny Fitzimonsové, kterou 8. ledna 1985 pohltil vnitřní oheň, když byla se svými kamarádkami. Přestože plameny se podařilo uhasit, Jacquline následkům podlehla. Nebyla ani v krizové životní situaci, ani v dlouhodobé depresi a její organismus byl teprve na počátku sil. Tak proč?
    Případy spontánního vznícení jsou děsivou ukázkou toho, jak omezené jsou naše znalosti. Dřímají v nás skryté síly? Nebo jsou naopak oběti tohoto jevu jen náhodným cílem výjimečných přírodních jevů? A je tu i symbolický, mysteriózní význam. Mohou nás naše vlastní stresy a starostí za určitých okolností doslova sežehnout? Právě tento téměř náboženský aspekt vnitřního ohně stravujícího napřed duši a pak tělo je zřejmě tím, co nám v souvislosti s případy sebevznícení nahání největší strach. Jediným skutečně objasněným spontánním hořením tak i nadále zůstává případ Kennyho McCormicka ze seriálu South Park, který zahynul dle všeho na následky zadržování a exploze střevních plynů. Tam šlo však o nadsázku. Vše ostatní jsou dohady. Odpověď na otázku, zda nám v žilách koluje oheň tak i nadále zůstává nenalezena.