Daleko nejčastější příčinou vzniku zemětřesení , jichž jsou denně na Zemi tisíce, jsou vzájemné pohyby tektonických desek. Na jejich stycích, zlomech a v jejich okolí dochází k neustálým přesunům, naštěstí v drtivé většině registrovatelných pouze citlivými přístroji. Jen čas od času, s postupy let, dojde někde k náhlému pohybu, jehož efekt bývá ničivý. Někdy dochází, byť mnohem méně často, k zemětřesením i uvnitř tektonických desek. Podle hloubky, v níž je ohnisko zemětřesení, se rozlišují zemětřesení s mělkým ohniskem, v hloubkách od 60 km, se středním, 60 až 300 km, a konečně hlubokým, ležícím v hloubkách mezi 300 a 700 km.
     Po tomto teoretickém úvodu se můžeme podívat na výzkumy, jež se svými kolegyprováděl víc než deset let Toširo Tanimoto, profesor geofyziky z kalifornské univerzity. Tento badatel shromažďoval seismografická a další měření z Austrálie, Francie, Japonska, Jížní Afriky, a zkoumal volné oscilace naší planety. K tomu dodejme dva body. Odborníci někdy přirovnávají Zemi ke zvonu, který zemětřesení rozezní tím, že vyvolá kmity, seismické vlny šířící se zemskou kůrou, pláštěm a jádrem. tyto záchvěvy však postupně slábnou a odeznívají, podobně jako utichá zvon. Otázka zněla, zda existují také volné oscilace, tedy nepřetržité kmitání, dlouhodobé a rovněž globálního měřítka.
     Před časem uveřejnil další odborník, Kazunari Nawa, profesor geofyziky z japonské Nagoje, pozorování takových kmitů prováděná na Antarktidě. Tento odborník ovšem vychází z dlouhodobých sledování po celém světě, přičemž upozorňuje na jejich zásadní problém: "Země je velmi aktivní planeta. Za desetileté období jsme našli jen 60 dní, jež stály za zanamenání." Jde totiž o to, že zemětřesení, k nimž neustále dochází, ruší svým signálem případné velmi slabé kmityoněch volných oscilací. Teprve když se záznamy "vyčistily od tohoto šumu, ukázal se pozoruhodný výsledek: naše planeta se neustále chvěje. Netřeba se bát, protože přibližně v pětiminutových intervalech se nám půda zvedá a opět klesá asi o tři setiny mikrometru (0,00003 mm). Dále se ukázalo, že seismické vlny tohoto souvislého zemětřesení (nazývjme ho tak, třebaže to zní nadsazeně) se pohybují blízko zemského povrchu, neprtonikají hlouběji než asi 600 km.      Co může být příčinou tohoto jevu? Profesoři Nawa a Tanimoto se shodně domnívají, že vítr. Podle jejich výpočtů průměrná rychlost větru 8 km/h stačí k tomu, aby vyvolala kmity tohoto druhu, a takový vítr vane nad pevninami a oceány víceméně pořád. Připomeňme, že je to hypotéza obou vědců; jejich oponenti navrhují jiné vysvětlení - děšť. I ten by prý mohl rozkmitat zemský povrch. Podle Tanimota "déšť jevýražně omezený jev. Atmosféra je globální. Vítr je všude." Je tu však ještě další námitka - nemohlo by jít o tichá zemětřesení? Ty byla popsána roku 1990 jako jev, kdy se tektonické desky navzájem pohybují desetkrát pomaleji než při normálním zemětřesení, takže běžné přístroje taková "tichá" zemětřesení často ani nezaznamenají. I na to má profesor Tanimoto protiargument - tato zemětřesení nejsou trvalá.
     Takže, jak dál? Samozřejmě, že pohyby země pod našima nohama, třeba pravidelném odehrávající se však v mikroskopickém měřítku, nás sotva ohrozí. Nicméně důkaz, jenž si zasluhuje pozornost v rámci hlubšího poznávání planety, na níž žijeme. Profesor Tanimoto hodlá dál zkoumat seismografická data a také údaje o tlaku vzduchu na celé planetě. Pokud se ještě víc utvrdí v přesvědčení, že jeho "větrná hypotéza" je správná, měla by podle něj učinit další krok americká NASA a dopravit na Mars seismograf, který by zaznamenával záchvěvy půdy o tak nízkém kmitočtu. Mars je jednak relativně dostupný, a především však větrný. Jestliže jsou dnešní údaje o chování jeho atmosféry správné, měly by tam mít tyto nepatrné kmity kratší frekvenci než na Zemi, asi jen 100 až 150 sekund. Pak nejen že by se potvrdila hypotéza japonských vědců, ale, jak profesor Tanimoto uzavírá, "jestliže bychom dokázali změřit tyto oscilace přesně, byli bychom dokonce schopni určit velikost jádra Marsu".