Přihláška
Z obrazovek nás od nepaměti bombardují spousty vědomostních soutěží nabízejících finanční výhry. Nechávaly mě klidným, protože se v nich vyžaduje, aby toho člověk hodně věděl. Ale asi před dvěma lety se na jedné soukromé televizi objevila soutěž "Pálí vám to?", kde stačí správně otipovat jaké slovo se skrývá za nepřímým popisem. Chce to jakous takous slovní zásobu, schopnost trochu kombinovat, a je to doma. U obrazovky mi to povětšinou docela šlo a začal jsem uvažovat, že bych to třeba moh zkusit. Odrazovalo mě hlavně přihlašování přes duhovou linku 906 - spousty lidí tam zavolají, aby pořadatelé měli na výhry, a jen několik se jich pak dostane do soutěže.
    Ale co, největší nárust pravděpodobnosti úspěchu je mezi žádným a jedním pokusem, tak to jednou zkusím, jeden telefon do toho investuju. Aby to nebylo jako v tom vtipu, kde se žid celý život modlí, že chce vyhrát v loterii, a po mnoha letech modlení se mu zjeví Bůh se slovy "No tak dej mi šanci, a jednou si vsaď."
    Na lince mi automat sdělil kód hovoru a instrukce, jak s ním naložit. Mám o sobě něco sepsat, stručný životopis a zájmy, připojit ten kód z linky, a všechno jim to poslat. To byl březen 2004. Pak se pořád nic nedělo, a časem jsem to pustil z hlavy. Jsem sice jeden z těch co se skládají na výhry ostatním, ale aspoň jsem to zkusil.

Dopis
Je květen 2005. Odpoledne přijdu domů, beru noviny ze schránky, a vykukuje nějaká obálka. A dokonce pro mě. Jéje, "byl jste vybrán jako soutěžící...". Uvědomuju si, že je dneska pátek třináctýho. Dočítám dopis - "dostavte se 13.6. v 8:00". Napadá mě, že když mi pátek 13. přines štěstí, mohlo by mi přinýst štěstí i pondělí 13. při soutěži. Jenže co když to štěstí 13. mají i protihráči? No, třeba bydlí blíž k Praze a dopis jim přišel už 12., takže 13. mít štěstí nebudou, hledám vyhovující vysvětlení. Jen nejsem nadšený z té osmé hodiny. Ale co, snad něco pojede a třeba i vstanu.
    Zadávám do kalendáře událost Pálí vám to s opakováním do 10.6., a pokud můžu, tak se dívám. Díval jsem se i dřív, ale ne tak často a ne tak důsledně - teď už je to účelový trénink s hledáním taktiky. Zakrývám si na obrazovce textový popis slova, který soutěžící podle všeho nevidí - na tabuli před sebou má jen slovo, bez legendy, bez času, bez popisu, bez získané částky.
    Blíží se den D a dolaďuju dopravu. Použitelný autobus sice jede, ale cestou zpátky si ještě něco zařídím a na to už si musím půjčit auto. Sice to vyjde o trochu dráž než autobus, ale výhry se pohybují okolo padesáti tisíc, a pravděpodobnost že vyhraju je 30%, tak tu investici do nafty risknu.

Den D
V předvečer natáčení si opakuju taktiku, naposled pročítám pravidla, a koukám na náhled mapky vytištěný z internetu. Neznám Prahu a nesehnal jsem mapu Prahy, ale mám časovou rezervu, tak se na ten Barrandov snad nějak dostanu. Budíka dávám na půl pátou a bolí mě zub, takže usínám asi o půlnoci.
    Proti očekávání jsem nezaspal, ale naopak jsem se vzbudil už ve 4:10. Takže jsem naspal 4 hodiny, čeká mě přes 300 km za volantem, 4 hodiny natáčení, z toho 4 minuty musím být pekelně při smyslech, a odpoledne ještě jednání. Prostě idyla. Ale zatím naštěstí žiju, možná i proto, že se blíží nejdelší den v roce, a ve čtyři ráno je světlo jak v poledne.
    Na kraj Prahy přijíždím včas a koukám do přehledové mapky. Hmm, doleva, na nějakou hlavní, asi Štěrboholskou jižní spojku, a pak z ní někde doprava. Ještě že je ten Barrandov u řeky. Na mapce nejsou k přečtení ani názvy čtvrtí, tuším jen co si pamatuju z monitoru. Vytahuju ze dveří autoatlas Československa. Ha, je tu mapka Prahy, sice jen centrum bez Barrandova, ale tady dole tuším jeho okraj. Vyrážím na cestu. Chvíli mě to žene na jihovýchod, ale nenechávám se rozhodit, protože jsou tu cedule "2. pražský okruh", tak mě to přece nevyhodí ven. A za chvíli už mi slunce potvrzuje, že se řítím správně na západ. Teda řítím - v pravém pruhu, vesměs asi 40 km/h, s jedním okem na mapce, snažíce se rozluštit nečitelné názvy částí Prahy, a druhým na ukazatelích, snažíce si vzpomenout, v jaké části mapky tenhle název byl. Ha - "Měcholupy", tak to jsem ještě dost východně, můžu jet dál. Kdybych aspoň věděl, jestli bude z té hlavní odbočka na Barrandov značená (jako Barrandov nebo aspoň Hlubočepy), abych to nepřejel.
    Tady se odbočuje na Strašnice. Jaké Strašnice? Tady v té mapce žádné Strašnice nejsou! Jedu ještě kousíček a radši odbočuju doprava. Když to bude brzo, tak tam rovně nějak dojedu. Vpravo v dáli je cosi vysokého špičatého - že by Žižkov? Okolo toho vysílače jsem jednou projížděl. Jestli je to on, tak jsem ještě na pravé straně Vltavy - tj. odbočil jsem brzo. Jedu dál po hlavních na západ, ještě že svítí to slunce. A že bych teď projížděl Nusle? Pomalu totiž vjíždím do mapky v československém autoatlase. Nade mnou je nějaký most, tak asi jo - kdybych aspoň zahlédl to kongresové centrum, abych to věděl jistě. Jo, podle cedulí jsem v Nuslích. Jedu dál, snažím se zaostřit oči na cedule na barákách - Vršovice. Vršovická ulice. Tu v autoatlase nevidím, ale vypadá být hlavní, to se mi hodí. Podle autoatlasu jsem teď nejspíš na ulici "Sboru národní bezpečnosti". Teda aspoň doufám. Jedu dál. Že by támhle byla řeka? Je tady. Hurá, teď už se snad na Barrandov nějak dostanu. Když tu nebude most, tak doleva pořád na jih, Vyšehrad, pak po hlavní přes vodu a jsem tam. Doufám, že ta "Barrandovská skála" co ji mám v mapě je opravdu skála nebo aspoň kopec - to bych moh poznat.     Projíždím pod Vyšehradem - teda ta výška, k tomu ta šířka řeky, ... jestli to Horymír na Šemíkovi fakt skočil, tak to byl docela borec. Vůbec se nedivím, že to Šemík nerozchodil. Dostávám se k mostu, konečně se objevuje šipka na Barrandov, jedu přes vodu a pak už skoro napoprvé k areálu ateliérů. "Na náměstí se dá zaparkovat", říkali mi předtím po telefonu. Tak tomuhle kruháči s chodníkem já neříkám náměstí, a hlavně je tu všude plno. Támhle vjíždí auta dovnitř... Přijíždím k vrátnici, říkám co, jak, proč, kam a strážce mně dává ceduli za sklo, otvírá závoru a ukazuje, kde mám zaparkovat. Vjíždím do jakési vyhrazené žluté zóny. Teda asi. Těžko říct kde končí. Na papíru, co jsem dostal, píší, že v rámci areálu odtahují špatně parkující vozidla a pak je to za 500. Hezký. Ale to parkoviště je skoro prázdný, tak komu bych tu vadil. Navíc mě sem poslal, a ještě mám na sobě "zásobování". Je asi 7:30, jsem tu akorát.
    Vyrazil jsem najít určenou budovu - sice je to "hlavní budova", ale nikdo, koho se ptám, neví kde je. Tamhle je člověk v černém svetru a s velkým psem bez vodítka. Jestli je to hlídač, tak by moh vědět kde je ta budova. Hlídač to asi nebyl, protože kde je ta budova nevěděl. Asi pátý člověk mě konečně poslal správně, a to asi jen proto, že jsem právě byl pár metrů od kýžené budovy - která nebyla označená, ani nevypadala jako hlavní. Našel jsem vysněnou chodbu před ateliérem, čekala tam jedna borka co vypadala, že by taky mohla jít na Pálí vám to. Jinak podle všeho se taky v těch místech dělá Milionář, a současně s náma asi opodál jelo 1 proti 100. Celkově mě prostředí trochu překvapilo, je to jak běžná starší administrativní budova, čekal jsem něco novějšího nebo spíš čistšího, vybavenějšího, útulnějšího.

Natáčení
V osm se všechno rozjelo. Postupně s námi sepsali smlouvu, přičemž jsem se dozvěděl, že něco dostanu už za vystoupení v pořadu. Super - pokryje mi to velkou část nafty, to se hodí. Pak jsme se odebírali do čekací místnosti se sedací soupravou, nápadně podobnou té z Nejslabší máte padáka. Sešlo se nás sedm - dva týmy po třech lidech a jedna náhradnice. Asi dvě třetiny soutěžících sebou mají doprovod. Týmy jsou určené předem, já jsem v tom druhém, i s tou holkou co přišla přede mnou. Taháme míčky ze sáčku, aby se určilo pořadí jednotlivých soutěžících. Tahám poslední (dámy mají přednost), bohužel mám na míčku číslo "1". Takže jdu první a nebudu vědět kolik musím nahrát, abych měl na finále. Ale aspoň to budu mít rychle za sebou. První díl (č.449) se pojede od devíti, my budeme sedět v publiku. Z toho sice nejsem moc nadšený, ale co se dá dělat. První tým do maskérny, a pak jdeme všichni do ateliéru.
    Ateliér je jedna velká temná tovární hala. V ní je dekorace vytvářející maličké studio. V televizi teda vypadá mnohem větší, a hlavně útulnější, hezčí čistší. Mezery mezi stolky jsou minimální, vše je oproti očekávání miniaturní. Hned vedle, za stolky s režií a techniky, je studio pro Kotel. Když vidím ty kulisy na kterých stojí diváci, tak se divím, že se pod rozběsněnými voliči nerozpadnou. Fakt to spíš než schodiště nebo cokoliv jiného připomíná právě ty kulisy. Čekal bych, že by se podle fyzikálních zákonů měly pod rozzuřeným davem skymácet. Ale zatím se to asi nestalo. Anebo to vystřihli:) Ale zpět k Pálí vám to.
    My tři z druhého týmu a všichni doprovodi sedíme v hledišti, zatímco dole oblíkají soutěžícím mikroporty a zkouší techniku a vůbec všechno. Řešíme dojmy z nečekané podoby dekorací a jeden doprovod povídá, že to je všude stejný, že byl v Milionáři. Ale ne jako doprovod, tam byl jako soutěžící - a vyhrál 80 tisíc... Prostorem studia problikávají šílená barevná diskosvětla, doufám, že při hádání nebudou svítit do obličeje. Pohybující se reflektory dělají docela znatelný hluk. Okolo studia ve světlech buď kouří umělý kouř nebo práší skutečný prach. Kromě modrých staříků - požárních hlídek a černých drsňáků - bodyguardů přichází ještě červený člověk s dvěma kufry - zdravotník. Kdoví jestli v tom má i defibrilátor?
     Mezitím ale pomocná režisérka přechází k nácviku chování, opakování základních pravidel a tréninku hry. To všechno samozřejmě sledujeme. Přichází příjemné překvapení - nahoře po stranách jsou dvě televize, na kterých v reálném čase běží střih i s grafikou - včetně legendy, času, a částky. Prostě to, co vidí diváci na obrazovkách. Takže soutěžící má ty informace přeci jen k dispozici. Pak nás, budoucí soutěžící, přesunují do části hlediště, kam nevidí kamery, abychom nebyli vidět už v předchozím díle. Ještě že tak, o místo v publiku jsem dvakrát nestál. Ale jinak je to výhoda, že jdeme až druzí - aspoň se ve studiu aklimatizujeme a okoukneme co a jak. Sedíme vedle panelu, na který kouká soutěžící - je to plátno se zadní projekcí běžným dataprojektorem se zrcadlovým obrazem.
    Hlediště se plní komparsem. Nikde nevidím žádné světelné informační panely "aplaus", což přijímám s ulehčením a povděkem. "Aspoň že tak, sice je tu kompars, ale dokud ještě může tleskat podle sebe, tak to není taková Amerika." Jenže za chvíli se ozývá nadšený americký pokřik "hou hou hou" ve stylu US seriálu "Kutil Tim" a do studia vbíhá týpek v červené košili a červených botách. Navíc obličejem nebo účesem připomíná zmíněného Tima. "Tak nám začíná pracovní týden...", volá borec na lidi - a je to tady, ten kutil Tim je roztleskávač, trenér komparsu. Takže přece jenom Amerika, docela mě to otrávilo a to jsem ještě nevěděl co přijde. Kutil Tim komparsisty naprosto profesionálně rozhicovával, pustil jim i "Life is Life", aby se správně rozproudili a roztleskali, přičemž já s kolegyní jsme z toho všeho šílenství okolo nás byli dost zděšení. A během natáčení, když to uznal za vhodné, vykoukl roztleskávač na diváky a trochu je povzbudil, aby povzbuzovali...
    Ještě že na nás v koutku kamera nevidí, od šílenství se distancujeme. Mimo nás kamera nekouká taky do celé jedné třetiny hlediště, kde seděli asi tři lidi. Jeden z nich, ohromný dobře živený vousáč, netleskal, jen pískal na prsty. Ale zato pískal vydatně a nevěřili byste, že pískal sám. Zkrátka specialista ve svém oboru. Pak přiběhl moderátor, a začala zkouška. Moderátor vypadal asi jako na obrazovce a ukázalo se, že je to celkem normální člověk - nevypadal nafoukaně ani povýšeně a mimo kameru byl naopak víc v poho než při natáčení, uznal i vlastní chybu a při přípravě témat rozhovoru se s ním dalo rozumně mluvit.
    Zkouška proběhla, vše je ready a může se natáčet. Natáčení se občas přerušilo - v polovině případů se seknul moderátor, v polovině se kousla technika. Během každého přerušení moderátor mluví s režií, jako kdyby telefonoval - a opravdu, v uchu má bezdrátové sluchátko tělové barvy, našli jsme ho až na několikátý pohled. Na první židli soutěží šílenec, jehož koníčkem je matematika a studuje statistiku. Nahrál 53 000 a šel s nima do finále. Na dvojce seděl chlap, co měl hroznou smůlu na první slova - např. dostal zadání "dopravuje zprávy" "- O - - -", odpověděl "pošta". Já s kolegyní (vlastně soupeřkou) jsme v tom viděli "posel", ale správně bylo "holub". Podobná slova tam měl ještě asi dvě, takže několikrát odpověděl špatně, to ho rozhodilo, a pak byl chudák po zbytek hry dost nervózní, což se samozřejmě projevilo na výsledku. Ale jinak pokud jde o nervozitu - musím uznat, že celkově se štáb snaží uvolnit atmosféru (mj. i tím šílenstvím s komparsem) a rozhodně tam nikoho nedeptá nebo nekoupe. Jak dopadla třetí hráčka už nevím, ale na finále jí to nestačilo. Do finále šel ten první borec - statistik. V publiku měl matku, která hrála loni, taky na první židli, a ve finále hrála o stejnou částku - taky "ostošest".
    První tým dohrál a my jdeme do maskérny. Přes mou nelibost mě maskérka přejela jakýmsi práškem - asi pudrem, a pak mě naštěstí dál netrápila. Krátká pauza a oblékání mikroportů s odzkoušením. Pak zkouška střídání, hádání, mačkání tlačítka. Tlačítko je v dost zvláštním provedení - je to molitanová polokoule, kdysi nastříkaná na stříbrno, ale nahoře už ohmataná. Ten molitan se zmáčkne, a pod ním je schované tlačítko. Zblízka vypadá divně, ale mačká se pohodlně jedním prstem bez nějakých problémů. A na kameře vypadá dobře :). Stejně jako soutěžící v předchozím díle, během zkoušky a po zkoušce dolaďujeme zveřejňované údaje a témata hovoru, nejdřív s pomocnou režisérkou (přepisují údaje v PC), pak s moderátorem (pamatuje si). To, co budeme říkat, musí vyhovovat taky tomu, že teď je červnové ráno, ale vysílat se to bude v červencový podvečer. I když ne všechno jde vyladit.
    Pak se opět rozhýbává kompars - asi je to potřeba, jen za natáčení prvního dílu jsme byli ze sezení na lavicích pěkně rozlámaní a ztuhlí. A jak mě to tleskání unavilo - a to jsem jen tleskal, bez šílenství okolo, které musí dělat kompars. Nejen, že by to šílení bylo pod mou úroveň, ale teď vidím, že bych to snad ani nezvlád fyzicky... Když uvážím, že komparsisti jsou v hledišti nejspíš celý den (asi 4 díly?), je to fakt práce - ale dělat bych ji nemohl, to radši něco pořádnýho. Kompars se rozhýbává tancem na píseň "medvědi nevědí, že turisti nemaj zbraně", a uznávám, že to "kutil Tim" má docela zmáknutý - zaměstnance si udržuje v kondici podle Baťovský taktiky. Mezitím se vybavuje s námi i s komparsisty. Komparsistům sděluje, co bude k obědu a jak se na Superstar, kde roztleskával, bavil nejmenovaný vrcholový politik.
    Přípravy jsou skončeny, už máme i vodu na stolcích, a můžeme se vrhnout na ostré natáčení 450. dílu. Přivítání, úvod a už si sedám na přední židli. Světla naštěstí do očí nesvítí, dá se v pohodě žít a koukat. Na slova mám docela kliku, většinou se dají hádat poměrně rychle, jen občas se na nějakém slově zaseknu a ztrácím docela dost nápověd. Ale ani jedno jsem netip špatně - šel jsem na jistotu, abych neztratil body. U předposledního slova (ze čtrnácti) mi zbývá ještě asi minuta času (ze čtyř), tak zpomaluju, abych šetřil nápovědy, protože víc než čas jsou pro postup důležité získané body. Natočil jsem 59 000. V předešlém dílu šel borec do finále s 53tis., takže mám šanci.
    Teď už jsem víceméně klidný - jednak už se skoro vidím ve finále, ale hlavně - i kdybych nevyhrál, tak vím, že jsem to neskopal, nahrál jsem co jsem mohl. Můžu s tím být spokojený. A ostudu jsem si snad taky neuřízl. A ani si moc nepamatuju slova, co jsem hádal - snad jen, že jsem se zasek na slovu "banalita" - naskakovalo v nepříjemném pořadí; hned zezačátku na slovu "anna" - tam to taky za boha nešlo; a ke konci na "avantgarda" - tam jsem se asi nesoustředil nebo co, to jsem mohl uhodnout trochu dřív. Ale i když mi zbylo dost času, tak si myslím, že jsem to nikde zbytečně neuspěchal. Viděl jsem v TV dost případů, kdy to lidi nestihli. A naopak si vybavuji, že jsem poměrně rychle přišel na slova "maceška" a "hladomorna" - to nebyl zas takový problém, protože hlad jsem docela měl :) A ostatní slova už si fakt nepamatuju.
    Po mně nastupuje druhá hráčka a napjatě sleduji hru. Nepřeji jí sice nic špatného, ať si klidně nahraje hodně, ale přecejen by se mi hodilo, aby nahrála míň než já. V průběhu to vypadá nadějně, jenže na konci se to zkazilo...teda pro mě. Nahrála 63 000 a finále bylo její. Aspoň mi nikdo nebude závidět a taky klidně můžu napsat tenhle článek, aniž by to vypadalo, že třeba machruju s výhrou.
    Hru třetí soutěžící už moc nevnímám. Je mi úplně jedno, která z těch dvou vyhraje. Nahrála asi 48 000, takže do finále šla prostřední kolegyně a finálové slovo uhodla v polovině - takže si "odnesla" 63 000. Uvozovky tam jsou proto, že z výhry, kterou jí pořadatel časem pošle, si ještě pětinu strhne vláda.
    Takže sice jsem nevyhrál, ale rozhodně to byla nezaměnitelná zkušenost, která za to stála. Navíc mi ani neodtáhli auto ze žluté zóny (i když při mém poledním příchodu už bylo parkoviště našvihnutý), takže když uvážím odměnu za účast, kterou mi doufám časem pošlou, tak mě celá akce stála asi dvě stovky a den času, což se pro jednou dá přežít - zvlášť když mi s 30ti procentní pravděpodobností hrozila výhra okolo 50ti tisíc...