V druhé polovině 18. století se po severoamerickém kontinentě pohybovala spousta traperů. K lovu i boji používali dlouhé pušky ráže .45 (11.5 mm). Střelný prach však byl vzácností, proto se vycvičili na velkou přesnost. V průběhu americké revoluce se trapeři postavili na stranu povstalců v boji proti Angličanům. V té době se válčilo tak, že proti sobě postupovala nepřátelská vojska v sevřených šicích. Když byl nepřítel na dostřel, byl vydán povel k útoku. Trapeři tuto taktiku znemožnili. Pro Angličany to byly draze získané zkušenosti, které však dovedli využít ve válce s Napoleonem v letech 1792 - 1815. Ostrostřelecké jednotky byly vybaveny zdokonalenou mysliveckou puškou s krátkou hlavní a ráží .70, jež byla přesná na vzdálenost 200 metrů. Úkolem ostřelovačů bylo střílet nepřátelské důstojníky a obsluhu děl, spojky a významné osoby na bojišti.
    Nevýhodou tehdejších ostřelovačských zbraní bylo složité nabíjení, menší spolehlivost křesadlového zámku i kvalita střelného prachu. Druhá polovina 19. století však přinesla zlom. Byla vynalezena zápalka, která nahradila křesadlový zámek, jenž sloužil od 17. století. Zanedlouho se objevil i kovový náboj. Americká občanská válka přinesla na bojiště nejen mnoho nových zbraní, ale i novou vojenskou taktiku. Pušky zadovky, kulomety a děla s drážkovanou hlavní, která měla podstatně větší dostřel.
    Zlom ve válečnictví nastal začátkem první světové války (1914 - 1918). Už se nekonaly žádné bitevní manévry vedoucí k rychlému vítězství, ale zákopová válka, v níž se fronty zakonzervovaly a vytvořila se země nikoho. V ostrostřelbě měli náskok Němci. Jejich základní zbraní byla pětiranná vojenská puška ráže 7.92 mm Gewehr 1898. Němci si brzy vypracovali směrnice pro nasazení odstřelovačů i pro jejich výcvik. Na obou stranách fronty probíhal výběr a příprava odstřelovačů a současně se začaly objevovat i nové prvky v jejich taktice. Základem bylo zavedení pušky s optickými mířidly, ale to si vyžádalo zvýšenou ochranu střelců. Němci používali podlouhlé ocelové desky vybavené uprostřed střílnou, které byly standardním puškovým střelivem neprůstřelné a chránily i před střepinami z granátů. Britové začali používat velkorážové pušky, později se objevilo průbojné střelivo. Jako návnady se používaly kašírované hlavy, které se nastrčily do zákopových střílen a jakmile ostřelovač vystřelil, dala se podle průstřelu poměrně dobře určit jeho poloha. Francouzi dělali kašírované hlavy dokonale vybarvené. Do úst se dokonce dala zastrčit cigareta a dlouhou hadičkou se mohla v zákopu bezpečně kouřit. Tento způsob určování polohy nepřítele byl jednodušší a levnější, než používat ke stejnému účelu zákopový periskop. Vylepšením byl sniperskop, kde byla puška upevněna na jednoduchý dřevěný podstavec, k pažbě se připevnil periskop nastavený ve směru mířidel a ke spoušti se přichytil provázek, nebo proutek pro odpálení na dálku. V okamžiku zásahu periskopu se puška odpálila a nepřátelský odstřelovač mohl být zasažen. Někdy se vytvářelo seskupení pušek s poněkud odlišným nastavením mířidel, což zvyšovalo šanci zásahu.
    V průběhu války se ukázalo, že úlohou odstřelovače by nemusela být jen střelba na nepřátelské vojáky a postavení, ale daleko prospěšnější že mohou být jako pozorovatelé a zpravodajové. Dobrý odstřelovač dokázal získat mnohdy důležité údaje snadněji, než přepadové hlídky, jež se na výzvědy vydávaly v noci do postavení nepřítele. Novým prvkem se stala i práce ve dvojici, již tvořil odstřelovač a pozorovatel. Se zdokonalením telefonního a rádiového spojení nabylo toto poslání odstřelovačů významu. Například ve Vietnamu američtí odstřelovači nejenom stříleli na nepřátelské vojáky a partyzány, ale řídili také přepadové akce, dělostřeleckou palbu na vietnamská postavení, nebo i letecké operace. Průměrný počet nábojů, vystřelených ve Vietnamu z pušky M16 na jedno zabití, byl 50 000. Odstřelovači měli průměr 1.3 náboje. Rozdíl v nákladech byl 2300 dolarů proti 27 centům.