Když v roce 1915 skládal mladý pruský šlechtic Richthofen pilotní zkoušky, byl ve svém kursu všeobecně považován za nemehlo. V průběhu výcviku se mu totiž podařilo zničit dvě letadla a samotné zkoušky složil s odřenýma ušima napodruhé. Letecké eso by v něm tehdy rozhodně nikdo nehledal. Také proto si na svůj první stíhací stroj musel hodnou chvíli počkat. To, že se nakonec stal nejlepším letcem celé světové války a získal nejvyšší německé vyznamenání, Modrého Maxe, přičítají odborníci jednak obrovskému odhodlání, ale hlavně vysokému sebevědomí. Když se například jako nováček dozvěděl, že se kolegové po každém desátém vítězství obdarovávají stříbrným pohárem, nechal si jich z domova poslat do zásoby rovnou deset...
Kariéra Manfreda von Richthofena se odehrávala v době, která naposledy popřála rytířskému boji muže proti muži. Ne na zemi (tam by na ně v běsnění statisíců nebylo místo), ale na nebi. Náhradou za válečného koně získali mladí muži stíhací letadlo, místo kovové přilbice si navlékli letecké kukly a dobrodružství mohlo začít. Nebe se tak stalo úplně posledním místem, kde mohli tito novodobí Rolandové hrdinně zápolit pod svým jménem ve svých barvách či s vlastním erbem, nikoli jako anonymní vojáci nespočetné armády. A byl to právě on, Manfred von Richthofen alias Rudý baron, kdo se stal mezi jmény jako Roland Gaross, Fonck, Mannock, Mc Cudden, Udet či Guynemer tím nejslavnějším. Jeho přezdívka je trochu nepřesná, protože nebyl baron, ale "freiherr" neboli svobodný pán. Jeho letadla však byla ostře červená, jakoby znamenala, každý kdo si troufne, mne vždy najde. Jeho odvaha byla zcela na místě - od svého prvního sestřelu na podzim roku 1916 až do své smrti v dubnu 1918 totiž získal rovných osmdesát vítězství a stal se tak nejúspěšnějším pilotem první světové války (Nejen první světové války, jeho rekord nebyl do dnešní doby překonán... - pozn. šéfredaktora).
O tom, kdo nakonec vlastně zvítězil nad proslulým rudým trojplošníkem, se vedly celá desetiletí diskuse. Za přemožitele byl dlouho považován britský stíhač Brown. Pozdější exhumace však prokázala jediný smrtelný zásah, a to ze země. Král vzduchu tak zůstal v leteckém boji neporažen, zasažen jen náhodnou střelou. Není bez zajímavosti, jak ona jediná zbloudilá rána Rudého Barona zabila. Jeho tělo bylo nalezeno nepoškozené, pouze v místě srdce byl jediný čistý průstřel...
Respekt si nezískal jen doma, ale i u soupeřů. Svědčí o tom například fakt, že jeho vlastní životopis vyšel v Británii už před koncem I. Světové války. Po smrti mu Britové vystrojili pohřeb se všemi vojenskými poctami (zemřel na jejich území) a projevili soustrast jak jeho jednotce, tak i rodině. On sám si svých nepřátel nesmírně vážil.