Asi téměř každý bude souhlasit s tím, že domácí kočka v paneláku, tedy tvor nechytající myši a na rozdíl od psa ani symbolicky nehlídající byt je ve skutečnosti parazitem. Využívá ve svůj prospěch lidskou emocionální prázdnotu nebo sublimovanou potřebu hladit něco hebkého/chlupatého. Pokusíme se ale ukázat, že podobným "parazitem" jako kočka je třeba i kráva nebo prase, tedy nikoliv domácí mazlíčci, ale zvířata hospodářská.
    Na první pohled se jedná o divnou představu. Jsme zaplaveni emotivní propagandou ekologických aktivistů o tom, jak ve velkochovech ubližují zlí lidé ubohým zvířátkům, vykořisťují je a parazitují na nich. Bez ohledu na to, zda se nějakým ubohým zvířátkům skutečně děje křivda, však ve vzájemném vztahu platí spíše opak. Parazitem je zvíře, respektive jeho geny.

Útěkáři prohráli
Podobně jako kočka ve svůj prospěch (v tomto článku myslíme "ve prospěch svých genů") obrací nějaké naše emoční problémy, využívá prase ve prospěch svých genů naši potřebu cpát se vepřovým. A jaký je ten prasečí prospěch z toho všeho? Především skutečnost, že člověk investuje hromadu prostředků do rozmnožování prasečích (či kravských a slepičích) genů. Následkem toho je dnes nesrovnatelně víc prasat, která dokáží úspěšně parazitovat na lidském sklonu jíst vepřové než prasat živořících bez lidské asistence v lesích (neboť divoké a domácí prase jsou dvě ekologické strategie téhož druhu).
Vztah mezi prasetem a člověkem lze nahlédnout z následujících úhlů:
   - Člověk investuje do množení prasečích genů mnohem více než prase investuje do množení genů lidských.
   - V minulosti byla prasata pasena volně v lesích. Pokud by pro ně byla kooperace s člověkem nevýhodná, dávno by se rozutekla. Prasečích genů, které se nerozutekly, je však dnes nesrovnatelně víc než genů "rozutečených". Toto kolo evoluční bitvy tedy vyhrály geny pro sezení na zadku nad útěkáři. Jiné partie samozřejmě dojdou k jiným výsledkům - třeba antilopy, které analogickou strategii zkusily proti lvům, se příliš neprosadily.
   - Není dnes náhodou na světě nebo alespoň ve vyspělých zemích více prasat (prasečích genů) než lidí?
   - Dokázalo by prase vůbec přežít ve srovnatelné hustotě populace, jako dnes obývá vepříny? Co by se stalo, kdyby vztah člověk-prase náhle skončil? Čí stavy by rychleji poklesly (aneb kdo je na kom závislejší, kde tedy parazituje)?

Čekání na feromon
Až si tedy příště dáte řízek nebo koleno, můžete namísto provinilých sebezpytných úvah ve stylu "ubohý pašík" pohlédnout na své tučné břicho, změřit si vysoký tlak či cholesterol a umaštěnými rty zabrumlat: "Hrome, to lstivé evolučně úspěšné prase mě zase dostalo!" I když to samozřejmě bude platit s určitou výhradou - jeden konkrétní pašík byl reálně zabit a sněden, mezitím ovšem nejspíš mnohonásobně pomnožen, takže nás přelstil nikoli konkrétní jedinec, ale zase ty geny.
    Máme jedinou naději. Domácí prase nás potřebuje. Jeho geny vyžadují ke své existenci geny člověka - milovníka vepřového. Pokud my, kteří se přejídáme tlačenkou, kýtou a ovarem, bídně zhynem (ať už bezprostředně, nebo budeme díky vypasenému bachoru alespoň hendikepováni v sexuální kompetici, a nepředáme tedy svoje vepřomilné geny dále), bude to v konečném důsledku také prohra genů prasečích. A tak čekáme, že ty lstivé prasečí geny ještě neřekly své poslední slovo. Jistě již brzy začnou syntetizovat nějakou látku, která milovníky vepřového oproti zbytku populace pořádně zvýhodní. Nějaký univerzální lék - nebo snad feromon zvyšující sexuální atraktivitu? Dnes se proto ládujeme s téměř stoickým klidem a říkáme si: Starej se o můj evoluční úspěch konečně i ty, vepřový parazite, do toho prasečí geny, ukažte konečně, co vlastně umíte!