K poměrně velmi častému úrazu, končícímu nezřídka smrtí, často stačí obyčejné síťové napětí v domácnosti. Desítky tragických případů ročně svědčí o tom, že zahrávat si s elektřinou je dráždění hada bosou nohou. Jsou ale lidé, pro které je "220 voltů" jen hra "Vyděržaj pijoňér". Každodenně se totiž pohybují v bezprostřední blízkosti vysokého napětí a někdy jsou od zubaté s kosou vzdáleni jen několik centimetrů. A při některých technologických postupech si dokonce rukou sáhnou na napětí až několika desítek tisíc voltů.
"K práci pod napětím se dostanou jen ti nejlepší elektromontéři s dostatečně dlouhou praxí na zařízeních bez napětí," říká Stanislav Motejzík, specialista procesních změn ze sekce Podpora řízení distribuce ČEZ a zároveň vedoucí sekce Práce pod napětím při Českém svazu zaměstnavatelů v energetice i prezident Asociace pro práce pod napětím (LWA). "K tomu musí mít vrozený smysl pro práci v týmu, disponovat
mimořádným klidem a rozvahou, dokonale znát všechny pracovní postupy a pochopitelně se s mimořádnou svědomitostí starat o nářadí, pracovní a ochranné pomůcky."
Proč se vlastně opravuje vysoké napětí přímo za provozu? "Vypínání zákazníků z důvodu práce na elektrickém zařízení se stává stále problematičtějším. Jde o kvalitu dodávky elektrické energie a každé přerušení je zákazníkem pochopitelně vnímáno velmi negativně. Distribuční společnosti si hlídají udržování standardů kvality dodávky elektřiny v mezích stanovených regulátorem. Aplikací práce pod napětím se snižuje četnost přerušení a celková doba nedodávky při plánovaných činnostech. Nepřerušená dodávka samozřejmě vytváří zisk, ale zejména zlepšuje image, celkové vnímání Skupiny ČEZ. Navíc některé pracovní postupy, vyvinuté ve Skupině ČEZ, nelze jinak než pod napětím ani provést."
A proto v podstatě každým dnem pracují lidé z ČEZ v těsné blízkosti zlověstně znějících drátů vysokého napětí. Je to nezbytné, protože každá, byť sebemenší závada, musí být neprodleně opravena. Výjimkou, kdy se nepracuje, je pochopitelně počasí. Hustá mlha, sněžení, silný déšť a především bouřka, "padající trakaře" a "ženící se čerti". To jsou podmínky, za nichž se pod napětím prostě pracovat nedá.
A jaké jsou metody práce pod napětím? "Metody jsou tři," vysvětluje Stanislav Motejzík. "První je takzvaná práce na vzdálenost, což je metoda, kdy se pracovník přiblíží k vodičům pod napětím na bezpečnou vzdálenost a v prostoru ohrožení pracuje s izolačními pracovními pomůckami. Ty jsou opatřeny speciálními koncovkami, na kterých je umístěno nářadí. Druhá metoda se nazývá práce v dotyku a někdy je označovaná jako metoda gumových rukavic. Při ní se člověk přímo dotýká zařízení vysokého napětí s použitím dielektrických rukavic pro příslušnou napěťovou hladinu. Třetí metoda je práce na potenciálu, tedy takzvaná
metoda holých rukou. Při ní se montér dotýká vodiče holou rukou. Existuje rovněž metoda označovaná C3M – ta je kombinací uvedených tří metod při jedné práci. Každá z těchto metod má své uplatnění v různých napěťových hladinách. Podstatnou položkou ve vybavení každé čety pro práce pod napětím je kromě speciálních ochranných pomůcek a nářadí především zdvihací montážní plošina s dialektrickým ramenem, která umožňuje montérům přiblížit se k zařízení a zde pracovat metodou v dotyku nebo na potenciálu."
Proč vlastně tihle "čarodějové" pracují v podmínkách, které běžní lidé považují za smrtelné? Především proto, aby se při opravách a rekonstrukcích nemusela přerušovat dodávka elektřiny. A proč to dělají konkrétně oni sami? "Nějakou snahou o maximální vzrušení to opravdu není,"" směje se František Diblík, vedoucí oddělení PPN VN z Hradce Králové. Pod jeho vedením pracují dvě šestičlenné party. Jedna sídlí přímo v Hradci Králové, ta druhá vyjíždí do terénu z Hlinska. "A pokud vím, ani ostatní z obou part to nedělají pro nějaký adrenalin. Tahle práce je naopak o velkém klidu a rozvaze. Je to vlastně nejbezpečnější práce
na energetickém zařízení, samozřejmě při dodržení všech pravidel pro provedení práce. Právě proto se nikomu z nás nikdy nic mimořádného nestalo. A to i když se občas stanou věci, které nelze předvídat. Ulomené dráty, únava materiálu... S tím se ale musí počítat a opravu zvládnout v klidu."
Podle slov Františka Diblíka je práce pod napětím jako každá jiná, protože všechny postupy a bezpečnostní pravidla jsou dovedeny v podstatě k dokonalosti. "Pomůckám a nářadí musí být při práci pod napětím věnována maximální pozornost," varuje ale Stanislav Motejzík. "Kontrola před započetím práce je nezbytnou samozřejmostí. Rukavice musí být naprosto nepoškozené, stejně tak i ostatní nářadí a pomůcky."
A jaký je rozdíl mezi prací pod napětím u nás a v zahraničí? "S využíváním metod práce pod napětím na vzdušných sítích VN se lze setkat ve všech vyspělejších energetikách po celém světě. Rozdíl je v postupech a procedurách. Ty jsou závislé na konfiguraci sítí, jejich prvků a organizaci provozu. Technické vybavení je prakticky téměř stejné. U nás, na Slovensku a ve Francii se používají všechny tři metody PPN a jejich kombinace, zatímco v Irsku, Anglii a v Německu aplikují metody práce v dotyku a na vzdálenost. Stejná situace je v Severní a v Jižní Americe. Náš a francouzský přístup považuji za lepší, neboť v širší
míře umožňuje využití všech metod," říká Stanislav Motejzík.
Trochu z historie
Práce pod napětím se jako technologický postup objevily poprvé v bývalém Československu počátkem sedmdesátých let. To dali hlavy dohromady energetici z NDR, Maďarska a Polska a také odborníci z Francie a v rámci ČEZ tak vzniklo Kooperační pracoviště PPN, organizačně začleněné u SČE v Liberci. Jenže první praktické pokusy prováděl již v padesátých letech minulého století tým odborníků z Výzkumného ústavu energetického EGÚ v Brně pod vedením ing. Emila Dvořáčka. Ten zpracoval nejen návrhy pracovních postupů PPN, ale zároveň učinil revoluční krok v této oblasti. Vyrobil totiž nezbytné vzorky nářadí včetně izolační plošiny pro upevnění na stožár. A v roce 1981 byla v Českých energetických závodech jednotně zahájena – vedle klasické údržby na elektrických vedeních a v rozvodnách – i nová forma práce: práce pod napětím. První praktické zkoušky pak probíhaly v uvolněných montážních halách zrušeného rozvodného závodu SČE v Mostě v průmyslovém areálu Velebudice. V té době se začalo vyrábět také první náčiní a nářadí pro práci pod napětím. Některé se dováželo z bývalé NDR, ale velká část byla výplodem chytrých českých hlav. Třeba jako stínící oblek vyvinutý ve spolupráci s Textilním ústavem v Liberci. Oblek byl lacinější, lehčí a vzdušnější než kombinézy dovážené ze zahraničí a patřil ke světové špičce.
