Martin Adámek vyzkoušel další adrenalinovou zábavu - tentokráte paintball. Přečtěte si, jaký to byl zážítek a na co se máte připravit, pokud byste si chtěli také "zahrát na vojáky"...
Už spoustu let jsem si říkal, že by nebylo špatné zkusit si někdy paintball. Běhat po lese, krýt se za stromy a zcela bezpečně po sobě s ostatními střílet kuličky s barvivem. Ale nikdy se nenaskytla žádná konkrétní příležitost. Až teď.
Byl jsem na víkendovém srazu u příležitosti 25 let založení táborové základny, když uprostřed konzumace a konverzace přišlo pár lidí s dotazem, kdo si s nimi chce zahrát paintball. Zbývalo vyřešit jeden drobný zádrhel – přijel jsem v normálním oblečení "do školy, do práce, mezi lidi". Barvivo ze střílených kuliček se prý sice dá vyprat, ale bál jsem se, abych si při pobíhání po lese a válení se po zemi něco neroztrhnul. Naštěstí mě Dalibor odkázal na podkroví základny, kde je prý nějaké staré oblečení. Našli jsme sako a kalhoty od obleku – prý si je na ten paintball můžu klidně vzít. Oblek, ve kterém Aleš chodil do tanečních, mi sice na běhání s paintballovou zbraní po lese připadl být trochu nestandardní, ale prý to je v pohodě, že mafiáni se přece také účastnili přestřelek v oblecích.
Převlékl jsem se, a zjistil, že oblek náhodně nalezený na půdě mi snad padne pohodlněji, než můj vlastní pracně vybraný maturitní oblek. Odcházíme nafasovat zbraně a munici. Někdo si mě
fotí. Ani se tomu nedivím – pruhované kalhoty jiného odstínu než jednobarevné sako, na nohách bílé "prestiže". Okolo mě několik lidí v maskáčích různých vzorů od klasických jehličňáků až po US army, to vše samozřejmě v náruči přírody. Když ještě dostáváme obličejové masky v designu "robocop" a futuristicky vyhlížející zbraně "samá nádrž - samá trubka", je to dohromady velmi krásný obraz. Předem lituji houbaře se slabším srdcem, kdyby nás potkal uprostřed hlubokého lesa. Vybavuji si film "Muži v černém" – jo, to je přesně ono. Elegantní oblek, rozměrná futuristická zbraň, k tomu ta maska jak z Predátora, a navíc také budeme po akci špinaví a plní barevných fleků. Jako když "Men in black" rozcupovali nějakého zlého mimozemšťana.
Abych ale přešel od popisu vzhledu k popisu funkce: Na obličej dostáváme masku chránící ústa, nos, a oči. Součástí masky je i kšilt. Chvíli mi trvá než si na výhled úzkými brýlemi zvyknu, ale pak už je to v pohodě. V rukách máme zbraně, které se krmí dvěma přísadami. Jednak je to stlačený plyn, uchovávaný v malé bombičce. Plyn byl v bombičkách před naší akcí i po ní nikomu nedošel, prý vydrží dlouho. Ale kolik to je řádově výstřelů nevím. Druhou ingrediencí nutnou pro provoz zbraně jsou samozřejmě barevné kuličky. Mají žlutou barvu a složením jde prý přibližně o potravinářské barvivo. Hóča, který nám veškeré paintballové vybavení půjčil, přidává k lepšímu historku, podle které někomu řekli, že to jsou žvýkačky ze supermarketu, ten jednu ochutnal a velice rychle vyplivnul. Když se na to tak podívám, opravdu ta munice vypadá jako kulaté žvýkačky z automatu. Jedna kulička stojí korunu.
Seznamujeme se s obsluhou zbraně. O plyn se nemusíme starat vůbec a kuličky sypeme do nádoby před akcí - každý padesát. Víčka nádob jsou vychozená, tak jsou zajištěná drátkem, aby se nám munice nevysypala vrchem. A musíme si také hlídat, aby nepropadávala hlavní. Střelba je jednoduchá – stačí mačkat spoušť. Mířit se dá jen odhadem, protože tam kde je u normálních zbraní muška a hledí, je u těchto pistolí nádoba na kuličky. Vlastně tvarem paintballová zbraň trochu připomíná plastovou vodní pistoli pro dětské letní radovánky. Zatímco u normální zbraně koukáte vrchem přes mířidla, tak okolo této flinty jakožto pravák koukám zleva, bez jakýchkoliv pomůcek pro míření. Ale on asi na velké míření stejně nebude čas. Když nebudeme chtít střílet, můžeme spoušť zajistit posuvnou osičkou, podobnou přepínači směru otáček na některých aku-vrtačkách. Dost úvodu, odcházíme do hloubi lesa.
Rozdělujeme se na dvě skupiny, každá odchází na jednu stranu od cestičky. Hra začíná a končí na hlasitý pokyn Hóči, který nehraje. Což je dobře, protože to narozdíl od nás umí :) Takže jen organizuje a fotí, samozřejmě také s nasazeným obličejovým štítem. V případě, že bychom zahlédli nezúčastněného houbaře, máme zvolat "civil". Všichni pak zůstávají na svých místech, Hóča se pokusí civila urychleně vytlačit z prostoru, a hraje se dál. Když je někdo střelen, má zvednout ruce nad hlavu a odebrat se k Hóčovi. Samozřejmě si při tom nesmí sundat ochrannou masku, protože hra běží dál. Zpravidla všichni gesto zvednutých rukou doplňovali voláním "na mě ne" nebo "já už ne", protože se nikomu nechtělo schytat další rány. V průběhu hry pak ještě dolaďujeme drobné detaily, jako třeba že nebudeme počítat zásahy do zbraně – ale to asi záleží na individuální dohodě. Nějaký realista pak v žertu dodává "po zásahu do pistole ji odhodí a jde na kudly" :), ale to samozřejmě neberte vážně.
Jsme rozděleni, poučeni, rozebíháme se do lesa. Naše polovina doprava od pěšinky, soupeři doleva. Snažíme se poschovávat za útlé stromky a hra začíná. V prvním kole střílím spíš opatrně, jakoby na jistotu. Průběžně přebíháme od stromu ke stromu, abychom se dostali na dostřel k soupeři. Od nás už je jedna spoluhráčka venku, protihráči jsou asi pořád tři, ale jeden je někde vzadu. Probíhá přestřelka cca dva na dva. Klečím za stromem, střílím, snažím se krýt – a ejhle – koupil jsem to do levé kyčle. O zásahu není pochyb, cítil jsem to docela přesvědčivě, a navíc se na kalhotách objevila žlutá skvrna. Ale i když mám jakožto cyklista klouby v nedobrém stavu, a tudíž o něco citlivější na bolest, tak se nedá říct, že by mě to bolelo. Prostě jsem to jen výrazně cítil, ale bolest to nebyla. Ono to taky mohlo být nějakých 15 až 20 metrů - z půlmetru bych to asi cítil víc. Zvedám ruce a odcházím k Hóčovi. Nespotřeboval jsem ani polovinu kuliček. Za chvíli je hotovo, ani nevím kdo vyhrál. Ale o to teď vlastně ani tak moc nejde, hlavní je si zahrát.
Pro další kolo si měníme strany. Naše spoluhráčka hlásí, že nepokračuje, protože to schytala do masky a prý ji to bolí. Barva jí skrz mřížku v masce proběhla až na obličej. Nicméně z tábora přichází další posila, takže je to vyrovnané. Sice má vlastní zbraň a paintballu se věnuje sportovně, ale střílí na hřišti mezi umělými překážkami, což je prý něco jiného než pobíhat po lese. Munici asi nikdo nedoplňujeme, protože nám jí zbylo docela dost.
Potvrzuje se naše domněnka z předchozího kola – tady vlevo od cestičky je to fakt lepší. Jsou tu lepší skrýše jako např. výmoly za úpatími stromů. Klečím v jednom z nich,
vykukuji lehce zprava. Nejde támhle náhodou někdo? "Civil!" Hra ještě ani nezačala a už se přerušuje. Ale jsou to jen lidi z našeho srazu, takže se žádný šok normálního člověka nekoná. Procházející se osoby přešly. "Hra!" Pálím častěji než v minulém kole. Protihráč, po kterém jsem střílel, zvedá ruce a odchází. Asi jsem ho trefil, ale nedá se vyloučit, že je to práce nějakého mého spoluhráče. Za chvíli se ale musím krýt a to dost intenzivně. Zlatá prohlubeň za kořeny stromu, nebýt jí, tak bych to určitě koupil. Jsem skrčený v dolíku jak to jenom jde, a opravdu slyším jak mi těsně nad hlavou sviští prolétající kulky. Snad mě žádná z nich netrefí. Nejsem schopen odhadnout jak těsně okolo mě ty kuličky létají, ale slyším je hvízdat dost zřetelně. A samozřejmě se jejich vzdálenost nesnažím zjistit, protože to nechci dostat do hlavy. Tak teď už vím, jak ve skutečnosti vypadají ve válečných knihách a filmech tolikrát popisované situace, kdy vám protivník střílí těsně okolo hlavy. I když já mám samozřejmě jednu velkou výhodu spočívající v tom, že okolo mého stromu nelétá olovo, ale potravinářské barvivo. Přehlídka kuliček nad mojí hlavou na chvilku ustává, tak palbu opětuji. Mezitím oba přebíháme blíž. Mám pocit, že střílím jen vzduch. Třeba to protivník nepozná, zvuk je to podobný. "Co mám dělat, když mi došla munice?" volám na Hóču. Ale zdá se mi, že protihráč už taky jen blafuje. "Konec hry, ani jeden nemáte kuličky", oznamuje nám Hóča. Tak teď je to nerozhodně, všechno jsme vystříleli.
Pro třetí kolo samozřejmě doplňujeme munici. Z finančních důvodů už každý jen dvacet pět. Vracíme se na méně výhodnou pravou stranu. Snažím se jít výš, tam je alespoň řídké křoví a nízké borůvčí. Lepší než nic. Jsem kousek od kolegy a někdo po nás vydatně šije. Kde je? Kde sakra je? Vidím sice jednoho nebo dva protivníky, ale naprosto netuším, kde je ten, co po nás právě střílí. A mám to. Nevím sice kde je, ale trefil mě do sklíčka před levým okem. V tomhle kole jsem vystřelil asi jednou nebo možná vůbec. Ostatní vystříleli víceméně všechnu svoji munici, takže končíme.
Vracíme zbraně a masky, sundáváme ze zbraní zásobníky. Žlutá skvrna na kalhotách šla po zaschnutí celkem bez problémů odrbat. Přičemž část skvrn jsme čistili hned za čerstva na místě toaletním papírem.
Každopádně to byl zajímavý zážiteček. Hlavně jsem rád, že jsem si konečně zkusil to, o čem jsem dlouho polehoučku přemýšlel. Navíc, když teď půjdu někde po lese a uslyším zvolání "civil", vím, že se nemám leknout, kdybych za příštím stromem zahlédl muže s umělohmotnou tváří a kovově lesklou zbraní. A trochu se změnil i můj názor na nepohodlnost obleku. Na to, že normálně oblek nesnáším i když jdu ke zkoušce a vlastně už několik let chodím ke zkouškám přinejmenším bez saka, ideálně v kapsáčích a tričku, se mi v tom starém obleku běhalo po lese a střílelo docela dobře. Možná to bylo trochu tím, že jsem se o něj nemusel tolik bát. Ale každopádně jsem zjistil, že když v Kobře 11 vidíme, jak dálniční policista Symír Gerchán pronásleduje zločince v elegantním obleku a ten mu nebrání ve sprintu ani v kotrmelcích s pistolí v ruce, není to zas tak nereálná věc, jak jsem si doteď myslel.
