První den výcviku - pátek
Sešlo se nás patnáct, z toho dva chtěli na kulatý padák OVP68, my ostatní na křídlo. Protože výcvik pro dva lidi by se nevyplatil, museli si to ti dva "dobrovolně" rozmyslet a šli taky na křídlo. Bylo pro mě docela překvapením, že se na křídle dopadá taky do parakotoulu jako na padáku kulatém. V televizi sportovci vždycky dopadají do třech kroků. Ale tohle je základní výcvik,

Parakotoul hezky s rozběhem ("písek nelže")

takže my dopadneme do kotrmelce. Nicméně má to být asi desetkrát menší rána než na kulatém padáku a asi pětkrát menší rána než na kulatém padáku tvaru muchomůrky, který budeme mít jako záložní. Záložní padák má za cíl dostat nás dolů živé, ne zdravé...
    To jsem ale trochu odskočil - takže pátek začal výukou teorie, prohlídkou u "určeného leteckého lékaře" (prozkoumal jsem jeho miniaturní EKG, přes LPT připojené k tiskárně určené pro PC), seznámením s padákem a jeho funkcí a odpoledne přišel také praktický výcvik. Skáčeme snožmo do písku, pak se válíme po zemi při nácviku kotrmelce a nakonec už ten parakotoul opravdu děláme s rozběhem přes můstek do písku. A "písek nelže" - komu v písku chybí část otisku, ten dopadnul špatně. Při druhém kole jednomu kolegovi něco křuplo v rameni, a jak se později potvrdilo, zlomil si klíční kost. Takže nás zbylo čtrnáct. Radši jsme už jen dojeli frontu a šli jsme na další disciplínu - trenažér.
    Vylezete v postroji, s přilbou a CB receiverem (simplexní přijímač občanské vysílačky) do

Trenažér - podlaha budky je 10 metrů nad zemí

boudy, jejíž podlaha je 10 metrů nad zemí, a tam vás přivážou na koleje (ocelová lana) vedoucí šikmo dolů. A pak přijde to nejhorší z celého výcviku - máte skočit dolů. Zatímco při simulaci odskoku z letadla z nízkého můstku do písku jsem vždy "rázně vykročil" tak, jak to po nás chtěli, tak teď, 10 metrů nad zemí, to nějak nešlo. Po chvilce přemáhání jsem dolů vypad - naprosto ukázkový špatný příklad. (Na videu nám ukazovali, co by to mohlo udělat při odskoku z letadla.) Lana jsou zajištěná nahoře, takže spadnete jen asi o 1/3 výšky. Pak vás instruktor přes rádio zkouší, jak budete v té které situaci reagovat. Když dojde k závadě vyžadující odhoz hlavního padáku, zatáhnete za uvolňovač a spadnete o další třetinu dolů. Po dalších pár instrukcích se z přilby ozve "připrav se na přistání". Pustí vás po kolejích dolů a tam uděláte kotrmelec. Trenažér jsme každý absolvovali jen jednou. Nakonec se ukázalo, že instruktor, který nahoře trenažér obsluhoval, má sice spousty seskoků na padáku, ale z trenažéru nikdy neskákal.
    Praktický výcvik byl stále doplňovaný a prokládaný omíláním řešení mimořádných situací, což se hodí, protože v tom fofru by člověk nestihl listovat v manuálu. Takže ještě trocha teorie a první den výcviku skončil.

Druhý den výcviku - sobota
Druhý den začal opakováním teorie, včetně kroužení na zemi a nácviku chování v mimořádných situacích. Po zemi se už radši neválíme, aby se nás k seskoku dostalo všech čtrnáct. Do písku jen skáčeme s rozběhem a kotrmelce opakujeme z místa na žíněnce.
    Ale oproti včerejšku je tady s námi navíc dvojplošník Antonov AN-2 - řečený

Naše "Andula" (rok výroby 1957)

"Andula" - vyrobený v roce 1957, takže mu ještě není ani padesát. Cvičíme chování na palubě a odskok z letadla. Kokpit pilota kompletně v azbuce mě nepřekvapuje, jen mě trochu zaujalo táhlo s nápisem "GAZ" (mylně si to spojuji se známou automobilkou, vždyť je to taky rusky plyn...) a knipl zamčený pákou s nápisem "Remove before flight" (odstraň před letem) - a já myslel, že pákou na volant se zamykaj jen auta. Nade dveřmi je zevnitř nápis "Bůh s tebou".
    Na závěr přišel písemný test teoretických znalostí, delší polední pauza, a vyhlížení počasí. Fouká moc silný vítr a mraky jsou nízko, ale později se vyčasuje a blíží se seskok. Mezitím přijíždí diváci - známí prvoskokanů, z nich několik za mnou - a podařilo se mi to zařídit tak, že až na tři lidi nikdo nevěděl, proč vlastně na to letiště jedou :) (Tedy aspoň doufám.)

Intermezzo - jak to funguje a jak by to mělo vypadat
Ještě než se pustím do popisu mého seskoku, zmíním nejzákladnější zásady, kterými se seskok řídí - některé z nich jsou pro další dění klíčové.
    Po odskoku z letadla máme počítat "121", "122", "123", tím poznáme tři sekundy, a pak se podíváme nad sebe, jestli se otevřel padák. V případě že je vše OK ho odbrzdíme a řídíme. Zabržděný padák padá dolů s nulovou

Pozemní nácvik odskoku

dopřednou rychlostí, "vypuštěný" (tj. nezabržděný) padák letí rychle dopředu s minimálním klesáním. Vše se reguluje plynule řídícími madly na zadních popruzích, zatáčí se různým zatažením za levé nebo pravé madlo.
    Vynechám spousty postupů pro méně závažné situace, jako jsou nenaplněné komory, nesjetý slider (ta barevná dečka těsně nad hlavou parašutisty) nebo závit na šňůrách, ke kterým někdy dochází, jakož i pro závažné situace jako je zaháknutí ve dveřích letadla, za zadní kolo letadla nebo prasklý padák, ke kterým dochází výjimečně nebo jsou téměř vyloučené.
    Vypustí nás proti větru od letiště, a tam máme i létat, protože pokud přeletíme za letiště, už zpátky nedoletíme a projdeme se. Stejně tak se nelétá nad budovami, lesy a jinými překážkami. Během letu nás budou z letiště sledovat dělostřeleckým dalekohledem a navádět vysílačkou. Při řízení rádiem nás budou rozlišovat barvou padáku. V krajním případě můžou třeba vydat pokyn k odhození hlavního padáku a použití záložního (zmiňovaný tvar muchomůrky). "Všímejte si pro koho to platí, a jakou máte barvu padáku, ne že řeknu červený odhoď padák a objeví se pět muchomůrek!"
    Kdo přistane mimo letiště a přežije, přijde pěšky. Nejmenší trest za chybu parašutisty je turistika. Řídícími madly se určuje dopředná rychlost vůči větru. Pro přistání je ale rozhodující rychlost vůči zemi, a proto se přistává proti

Kokpit "Anduly"

větru - vítr sníží dopřednou rychlost vůči zemi. Při přistání po větru ji vítr naopak zvýší, takže přistání po větru je oproti přistání proti větru horší o dvojnásobek rychlosti větru. Úplně nejhorší je ale přistání bokem k větru, protože by to s člověkem tak nějak divně hodilo.
    K letišti tedy - v ideálním případě - přilétáte po větru, ale přistát chcete proti větru, takže uděláte otočku. Ve výšce 300 m nad zemí už máte být nad letištěm, a po větru se vzdalovat od místa přistání. Ve 200 m nad zemí uděláte pravoúhlou zatáčku a letíte bokem k větru, ve 100 m nad zemí další pravoúhlá zatáčka a už se proti větru blížíte k místu přistání. Pak zabrzdíte padák na 50%, čímž získáte nejnižší celkovou rychlost (dopředu + dolů), kterou "je dána o zem rána". (Plně zabržděný padák letí rychle dolů, plně vypuštěný letí rychle dopředu. Proto těch 50%.)
    Zpevníte nohy, chodidla dáte k sobě (máte-li rádi své kotníky) a mírně šikmo, což vás vyhodí do strany. Pak se přes bok a záda převalíte na druhý bok, čímž dokončíte parakotoul a absorbujete rychlost. Kdo dopadne a je v pohodě, hnedka vstává, aby viděli že přežil, jinak posílaj pohotovostní vozidlo. Sundá přilbu, všechno popadne a jde na letiště. Dřív se přilba nesundávala, ale změnilo se to poté, co někdo šťastně dopad, i s přilbou na hlavě se vydal odevzdat padák a jsa díky přilbě úplně hluchý, vkročil přímo do roztočené vrtule. Tolik zjednodušený teoretický popis a jdeme k akci.

Seskok
Pro 14 lidí základního výcviku je pět školních padáků, takže poletíme natřikrát a zbytek letadla vyplní sportovci. Aspoň nás nebude ve vzduchu tolik a dva instruktoři se dvěma ručními CB vysílačkami nás stihnou navádět. Oba instruktoři se ale musí střídat na jednom kanále, přestože by klidně mohl každý mluvit na jiném (přijímače v přilbách mají přepínače mezi dvěma kanály) a bylo by to praktičtější. Dělí nás abecedně, takže při svém příjmení letím hned "v první mašině".
    Samozřejmostí je vhodné oblečení s dlouhými rukávy a nohávy, boty s vysokými kotníky (půjčili mi kanady), kdo má, tak rukavice (beru si krátkoprsté cyklistické z kola), nositelé brýlí a kontaktních čoček fasují přes svoji optiku ochranné brýle, aby o ni nepřišli. Oblékáme si padáky (vybral jsem si modrý, abych ladil :) ), na ruce výškoměry

Oblékání padáků

s nulou zkalibrovanou na výšku letiště, na hlavu přilby s vloženými přijímači. Na většině přileb, včetně mé, je nalepený čtyřlístek. Pak už čekáme jen na příjezd pilota. Jsem sice mírně nervózní, ale jde to. Předpokládám, že poprvé se pořádně začnu bát až polezu do Anduly a podruhé, až nahoře přijdu k té díře.
    Pilot přijel na letiště, pak nám s Andulou přijel naproti a začali jsme nastupovat. Dopředu sportovci (vyskakují naposled), po nich my. Bohužel se mi nepodařilo protlačit mezi prvními, a proto budu mezi prvními vyskakovat. Andula má všehovšudy jedny dveře, úplně vzadu, a informatici již pochopili, že nastupování a vyskakování funguje na principu LIFO zásobníku (last input - first output). To proto jsem se chtěl na letišti protlačit dopředu. Nicméně nastupuji mezi posledními. Těsně před člověkem přede mnou vítr od vrtule odhodil nástupní schůdek - docela překvapující, je to kovová trubka s minimální plochou. Někdo se vydal za odlétnuvším schůdkem a zatím nám pomáhají v nástupu do letadla instruktoři. Žádný očekávaný velký šok se zatím nekoná - sedím v Andule, a i když mi není do zpěvu, jsem na tom líp než jsem čekal.
    Startujeme s otevřenými dveřmi. Ty se pak během vzletu a letu ještě několikrát otevírají a zavírají kvůli točení na DV kameru a taky kvůli vyhození čehosi s fáborky, podle čehož instruktor pozná jak fouká vítr. Poprvé v životě letím letadlem a ani s ním nehodlám přistát. Stoupáme nahoru, a dívám se z okýnka, aby pak ta výška nebyla pro mě takový šok. Výhled je omezený - okénko je malé a za mými zády, navíc se nemůžu moc vrtět - sedí nás tam dost, a neopatrným pohybem bych si mohl otevřít padák. Takže se snažím koukat taky otevřenými dveřmi. Sedím šikmo proti nim, v cca 300 metrech nás instruktor nacvakal na ocelové lano a určil pořadí seskoku. Jdu druhý. Odteď si taky musíme držet lana, aby se nám neotevřely padáky už v letadle.
    Start letadla jsem docela zvládnul, ani mně tolik nevadila ta zvyšující se výška, ale docela mi houpalo se žaludkem časté svislé poskočení Anduly. Kdosi před startem říkal, že u Anduly je nejhorší přistání, takže zase nějaká motivace

Fronta na "Andulu"

k opuštění Anduly za letu. V pětistech metrech jsem si poprvé pomyslel, že jsem se asi zbláznil. "Co jsem to proboha udělal, do čeho jsem to šel...". Pak už jen stoupáme do 1000 metrů, což je minimum pro základní výcvik na křídle. Andula se občas naklápí a zatáčí při otevřených dveřích.
    A je to tady - "Vstaň!". První tři se zvedáme. První jde k otevřeným dveřím. Stojím kousek za ním, ještě pořád si držím lano, aby se mi předčasně neotevřel padák. Zakázal jsem si podívat se do dveří nebo z okýnek, takže se rozhlížím po letadle. Hele, tady vlevo je vypínač s popiskem "vkľůčiť" (zapnout) a "vykľůčiť" (vypnout). Jé, a támhle vepředu je ještě jeden takovej: "vkľůčiť" a "vykľůčiť". První vyskakuje. Ježišimarja. On je venku a teď jdu já. Ale co, píšou tam, že Bůh je se mnou. Přibližuju se ke dveřím. Je mi tak nějak divně nebo jsem možná trochu mimo, myslím nějak zpomaleně, mám pocit že se mi zastavilo srdce a ani se možná nestíhám bát. Kolegové mi pak dole říkali, že prý jsem byl v tu chvíli úplně bílý (ale ne sám). Jak jdu ke dveřím, přidržuju se levou rukou Anduly, protože houpe, a pravou rukou si držím lano. Přicházím ke dveřím. "Kde máš ruce?!" Pouštím lano i Andulu a dávám ruce předpisově na prsa - asi. Vyskakuju ven - asi. Po špatném odskoku na trenažéru jsem si řekl, že strach musím soustředit do odrazové nohy, abych z letadla opravdu vykročil a nespočítal na něm nýty nebo se v saltech nezamotal do šňůr. Takže jsem z toho letadla asi opravdu vykročil, ale nejspíš nám ten odskok instruktor taky pojišťoval svou silou...
    Jsem venku z letadla... Už jsem vystoupil, teď už s tím nic neudělám. Asi letím dolů. Stíhám si jen matně uvědomovat, že nevnímám, že jsem asi mimo. Vzpomněl jsem si, že jsem měl vlastně počítat. No co, kouknu se asi nahoru. V tu chvíli to trhlo. Padák nejspíš funguje. Kouknu se nahoru - je tam krásný rozvinutý padák. Široká modrá plachta vrchlíku mě nese nad krajinou. Beru řídící madla, odbržďuju, a řídím. Mám krásný pohled, všechno jako na dlani. Nedá se to srovnávat s letadlem. Je to rozdíl asi jako když si prohlížíte krajinu z auta nebo z jízdního kola. Je to absolutně super! Stálo to za to, je to absolutní pohoda, kochačka, letíte si pomalu nahoře, úplně uprostřed vzduchu, bez plechový konzervy okolo sebe. Nejhorší byla rozhodně doba od 500 metrů v letadle po otevření padáku.
    Bohužel jak člověk nemá v ruce to řízení a musí se soustředit na to, aby dodržoval všechny zásady a pokyny, k tomu se ještě něco ozývá z přilby - něco pro mě, něco pro kolegy, tak nestíhám vůbec studovat podrobně

Přistání do pole

krajinu, jako třeba že tamhle je vesnice X a tamhle Y. Stíhám identifikovat jen Rozkoš a letiště, a relativně hlavní cestu vedoucí okolo letiště. Jinak se kochám pohledem na obecnou krajinu, na vesnice jako od železničního modeláře a taky řídím padák. Do toho rádio "Žlutý, ..." Žlutý reaguje. "Modrý, jdi za žlutým." Jdu za žlutým. "Žlutý, udělej to a to." Žlutý reaguje. "Modrý, toč to doleva". Otáčím doleva. "Modrý, toč to doleva". Vždyť točím doleva, copak jsou slepí?
    Pak si řídili žlutýho, kam má letět, co má dělat a tak. Pro mě tam nic nemaj, tak asi letím dobře - koneckonců lítám si nad silnicí, nad polem a podobně. Držím se dál od překážek a jsem v určené výseči proti větru od letiště, abych pak na letiště po větru přiletěl. No nic, už tady chvilku jsem, radši se kouknu na výškoměr, třeba už budu někde v pětistech metrech. Vykroutím pracně levou ruku, kouknu na ručičku. Jéje 100 metrů. Neměl jsem náhodou už ve třista metrech být nad letištěm? Letiště není moc daleko, tak si to mířím přímo k němu, pode mnou je žluté pole bez překážek. Začínám víc klesat - kouknu se na punčochu, jak fouká vítr. Stáčím to po větru, už jsem docela nízko. Teď nemá smysl cokoliv vymýšlet, kdybych se chtěl otočit proti větru, nemusel bych to stihnout a přistál bych bokem k větru. To jdu radši po větru. Letím po větru a žluté pole mi jde nějak rychle naproti. Jsem těsně nad žlutou plochou, tak tahám za madla na 50% pro nejnižší rychlost. Doteď jsem je měl uvolněná, abych doletěl co nejblíž k letišti. Žlutá bylina mi ustupuje pod nohama, trochu to šustí, dotýkám se země, jdu na bok, na záda, přes záda. Kotrmelec se povedl, dopadl jsem jako do peřinky, vstávám a zvedám ruku že jsem v pohodě. Chudáci zemědělci, takhle jim to tady zválím. Ale na druhou stranu, přistání do skoro metr vysoký řepky, pod kterou je hlína až bahno, bylo opravdu měkkoučké, i když trochu špinavé. Ale přestože jsem přistál po větru, bylo to jak do bavlnky. Jen škoda, že ten let utek tak rychle.
    Sundávám přilbu, dávám bacha abych z ní neztratil rádio a prodírám se řepkou nejkratší cestou šikmo k letišti. Z přilby se ozývají nejrůznější pokyny pro kolegy, ale pro mě tam už pěkně dlouho nic nebylo - jen chvilku po odskoku z letadla mně asi třikrát něco řekli, to jsem udělal a pak mě nechali svému osudu. Když to porovnám s tím, že někomu říkali i to jak má mít při přistání nohy a jak tahat za šňůry. Ale na druhou stranu, mně to vyhovuje, radši si přistanu sám a vidím co ve mně je (přistál jsem, přežil jsem, nezranil jsem se a mohl jsem pak odjet na kole...vše ve své režii), než abych byl něčí řízený model. Ale že jsem už dost nízko a mám mazat nad letiště, to mi teda říct mohli, mezitím co kolegy řídili na metry přesně... Já jsem říkal, že by měli využívat oba kanály, když těch pět lidí stejně řídí dva instruktoři, každý se svou vysílačkou, a musejí se na kanále střídat. Viděl jsem to později při dalším výsadku "Můžeš mi ho taky na chvíli půjčit?" - když jeden instruktor celou věčnost řídil svého člověka do posledního detailu, zatímco tomu druhému letěl jeho svěřenec na turné kdoví kam.
    Ale co, to je teď jedno, jsem v řepce i s padákem, letiště je kousek a mně nikdy chůze nevadila.

Poseskoková turistika

Svým způsobem jsem i turista. Akorát, že tam teď čekaj na padák, aby ho mohli zabalit a dát dalšímu. Letiště se sice jeví být kousek dál, než to vypadalo zvrchu, ale ještě pořád je to kousíček. Prodírám se řepkou šikmo směrem letiště, a najednou jsem narazil na pěšinku vyšlapanou traktorem. Vede rovnoběžně s příjezdovou cestou k letišti, tak jdu po ní. Jde mi to líp a rychlejš, a nepolámu tolik řepky. Když jsem na úrovni letiště, ohýbám to o pravý úhel doprava a zase se prodírám nejkratší cestou k letišti. Konečně jsem přišel na louku. Proti mně se blíží Felicie - "pohotovostní vozidlo". Čekal jsem, že pod tím názvem bude spíš Aro, Gaz nebo Lada Niva, ale co, jízdu po louce evidentně zvládá. Letiště už je opravdu kousíček a zastavuje u mě Felicie. "Těch 100 metrů už dojdu." "To není 100 metrů." Dávám do auta padák a přilbu s rádiem a pokračuju výrazně rychleji k letišti (už nejsem zamotaný ve šňůrách...).
    Na letišti ještě vracím výškoměr a jdu za známými. "Vyskočil jsi sám?" "Já nevím... asi jo" - v tu chvíli jsem si uvědomil, že vůbec nevím, jak jsem se dostal ze dveří. "Jak dlouho jsi letěl?" "Já nevím, to byste spíš měli vědět vy, ne?" (Odhadem podle obvyklých hodnot a podle atributů fotek to budou asi dvě minuty, ale uteklo mi to hrozně rychle.) Podíval jsem se směrem k poli s řepkou...najednou bylo ještě dál, než se mi zdálo předtím, když jsem skrz něj mířil k letišti. No, řekněme, že jsem přistál 500 metrů od letiště. Mohlo být hůř a nejsem jediný kdo se prošel. Ale ostatní (asi dva) to udělali obráceně - po větru přeletěli letiště a pak přišli po louce z druhé strany než já. Jeden instruktor tenhle úkaz nazývá "paraszut turystyczny". (Jen upozornění - není to existující polské slovo.)
    Jinak dole jsem se mj. dozvěděl, že jsme skákali z asi 1100 metrů a že po odskoku byli mimo všichni - a stejně jako já nepočítali, jen čekali, až to trhne při otevření padáku. Jeden zkušený parašutista co tam byl, říkal, že on začal počítat až asi při patnáctém seskoku. A zajímavá může být i informace, že nejstaršímu aktivnímu parašutistovi v jejich klubu je 70 a od roku 1949 má přes 4000 seskoků.

(Více obrázků a technické údaje naleznete na osobním webu autora -http://www.adamek.cz)