Kousek za městečkem Geisingen přejíždím asi dva metry široký potok nebo malou říčku a na mostu jsem si všímám cedule "Donau". Že by to byl ten široký Dunaj, přes který jsme se v Rakousku převezli přívozem? Později v mapě ověřuji, že je to on. Docela zajímavé srovnání. Asi by stálo zato jet podél celé řeky - od pramene až k ústí do moře. (Za rok jsem si to splnil podél Labe - pozn. aut.) Jedu směr Engen, a protože je podvečer, nabírám na benzínce vodu. Vzadu parkuje docela dost kamionů, tak okouknu SPZky. Čech žádný, ale tady je jeden Polák. Dávám se s Andrzejem do řeči. Dozvídám se, že bydlí někde severně od Těšína a že před chvílí odtud odjel plzeňský kamion. Po chvilce odjíždím i já, abych včas našel místo na spaní. Protože je to moje první samostatná noc, trochu se bojím, a i když vím, že v hloubi lesa je bezpečněji než u lidí, táhne mě strach paradoxně k civilizaci. Ubytovávám se v lesíku, přímo ve vesnici Kirchenhausen, asi 2 metry od chodníku, skryt za křovím. Spaní na hrbolaté zemi je výborná masáž na záda. Druhý den jedu do Stockach, ze kterého odbočuji k nejbližšímu cípu Bodamského jezera. Mezi silnicí a jezerem je železniční trať, takže po břehu jedu 10 km, než se dostanu k vodě. U Bodamského jezera je docela pěkně, příjemná koupací-prací zastávka. Zaujal mě asi roční chlapeček, který rodičům uměl povědět jediné slovo
Na vjezdu do Ravensburgu opravdu potkávám zmíněnou továrnu a v centru města pak i firemní muzeum hraček. To má bohužel dnes i zítra zavřeno. U jedné lahve na vodu mi prasklo dno, ale vzhůru nohama funguje dál. Opouštím centrum města, obklopené tolika věžemi, že shora určitě vypadá jako hrad, a pokračuji na Bad Wurzach. Tedy alespoň doufám. Už je tma a po dlouhé době potkávám dva živáčky. Pán nemá brýle, tak mi moji pozici v mapě ukazuje paní. Zjišťuji, že celou dobu jedu špatně, a vracím se na předměstí Ravensburgu. Tam potkávám další dva lidi, od kterých se dozvídám, že jsem jel správně, jenomže ta první paní neuměla pracovat s mapou. Vyrážím podruhé stejným směrem a o půl jedenácté, za úplné tmy, přijíždím do Löffel Mühle - malé vesničky nebo snad velkého mlýna či pily. Tam mě místní obyvatel venčící ohaře ubytovává pod přístřeškem s krmivem a kombinací němčiny s pantomimou mě upozorňuje, že za dveřmi bydlí jelen, tak abych se nelekl až bude troubit. Po chladné noci na tvrdém, ale suchém betonu pokračuji přes Lázně Wurzach do Memmingenu, kde mi v infocentru, ač neochotni cokoliv zjišťovat, dali alespoň nějaký letáček k mnichovskému muzeu. Všiml jsem si, že v Německu při výcviku v autoškole sedí motocyklista na motorce sám a učitel s vysílačkou jede za ním na druhé motorce nebo v případě deště autem. Za povšimnutí stojí i všude
Ale zpět k aktuálnímu dění. Za Memmingenem se silnice proměnila v dálnici, takže musím najet na cyklostezku. Jedu podél dálnice po silničkách a stezkách, které nemám v mapě. Dálnici každou chvíli přejíždím, případně podjíždím. Navigační systém je tu otřesný, ale nemám jinou možnost. Dálničním slalomem jsem za občasného deště dojel až na kraj města Landsberg. Do tohoto nevelkého města jsem poprvé vjel ve 20:15 a naposledy jsem z něj vyjel ve 23:20. Během tříhodinového ježdění tam a zpátky po městě i blízkém okolí začal kvalitní déšť, ale nebyl čas čekat, bloudil jsem dál v pláštěnce. Jediná jasná cesta do nedalekého Mnichova byla dálnice, na kterou jsem si netroufl, zatímco po nedálniční cestě se slehla zem. Radu jsem hledal v dálničním středisku ADAC, v předměstské pizzerii, kterou sice vlastnil cizinec, ale na zdi měl kvůli rozvozu plán města, u mnoha kolemjdoucích, i na policejní stanici, která také disponovala nástěnnou mapou. Když jsem úspěšně vyjel z Landsbergu, pokračoval jsem podél dálnice na Mnichov, a dojel jsem do městečka Windach. Už skoro suchý po uplynulém dešti hledám okolo půlnoci místo na spaní. Dva asi 20ti letí kluci vyndávají z auta reprobedny a dá se s nimi mluvit anglicky. Ve čtvrt na jednu mě Florian ubytovává v nedaleké skautské klubovně v "jugendhausu"(DDM). Podivuje se, že cestuji sám a říká, že je to "cool and crazy" ("akční" a šílený). V klubovně je sice trochu nepořádek, ale mají tu koše na tříděný odpad. Navíc je to nejkomfortnější možný nocleh, protože spím v místnosti, a kolo mám u sebe. Ráno vyrážím k Mnichovu, je to už jen asi 44 km. Stavím u Ammerského jezera, abych se nasnídal. Je tu tak krásně, že se snídaně zvrhla v oběd. Koukám do německého letáku muzea a co jsem neotipoval, to mi do angličtiny přeložili okolojdoucí turisté. Opouštím idylické místo s pobřežními domy na kůlech, a pokračuji "nach München". Každý Němec toto město vyslovuje jinak - od [Minhn] přes [Minchn] až po [Minšn] příp. rovnou anglicky "Munich" [Mjunik], takže při každém dotazu na cestu vystřídám tři výslovnosti a dvakrát je zopakuji, než domorodec pochopí, kam to vlastně jedu. Na předměstí Mnichova jsem před obchodem na zamčeném kole nechal omylem ležet klíče, ale kolo i klíče na mě počkali. V Mnichově jsem v pozdní odpoledne přijel k vytouženému technickému "Deutches museum"
Chystám se ke spánku, když najednou přiběhl pes, stoupl si vzorně přede mě, a začal štěkat. Tak to je super, teď přijde hajný a budu vysvětlovat co tady dělám. V Německu totiž není spaní v přírodě povolené, dá se říct že je i trestné, a třeba by mě mohli i zavřít. Podobně jako ve Švýcarsku, kde jsem Zdeňka obávajícího se úřadů provokoval slovy, že když na nás přijdou, tak v nejhorším případě budeme mít nocleh v suchu mezi stěnami a mříží. Nicméně pán toho psa stojí na cestě, ze které sem není vidět, a naštěstí je buď tvrdohlavý nebo líný, takže pískal tak dlouho, dokud se k němu pes nevrátil. Pak už mě nikdo nepřekvapil. Časně ráno jsem vstal, vyrazil jsem do Mnichova a celý den jsem strávil v technickém muzeu - od otevření až do zavření. Abych si celé muzeum vychutnal, potřeboval bych dva dny. Ty
Majiteli louky, který ráno přijel obrátit seno, moje přítomnost nijak nevadila. Zákon nezákon, s rozumnými lidmi se dá domluvit - a na venkově obzvlášť. Přičemž jsem samozřejmě spal v rohu, mimo sklízenou oblast, abych úrodu nezválel. Po odjezdu zemědělce si vychutnávám přírodní pohodu - snídaně v trávě, ptáci, louka, slunce, letadla, dálnice - to zkrátka nemá chybu, ve srovnání s předešlým úprkem ve skupině je takový relax docela příjemná změna. Celý den opět pociťuji nevýhodu cyklistiky v rovině - bez kopců se protivítr nemá kde zastavit. A potvrzuje se, že večer se mi jede výrazně lépe - cca 28 km/h místo 18 km/h přes den. Přes Landshut přijíždím kousek před Deggendorf a přespávám přímo v mimoúrovňové křižovatce, ve svahu nad polem. Objevuji další výhodu spaní pod širákem - nevadí že z prudké stráně dost kloužu dolů. To stan by tady postavit nešel. Zvolil jsem východní svah, abych se ráno neprobouzel do vlhka a chladna, takže jsem se naopak probudil do vedra. V Deggendorfu potřetí přejíždím Dunaj, tady je široký asi jako Labe v Hradci nebo v Pardubicích. Pokračuji na Regen a Železnou Rudu, objevují se kopce v Německu nevídané - blíží se Šumava. Potkávám Němce, který za mlada cestoval stopem po Evropě. Říká, že je dobře že takhle cestuji - že za 20 let budu vzpomínat. On prý už je starý (cca 45?), nemá na to věk a nemůže už kvůli rodině a kariéře. Přitom ale na silnicích potkávám mnoho výrazně starších cyklistů nebo cykloturistů, takže v důchodu se asi dá k těmto aktivitám vrátit. Jsem doma Večer přejíždím hranici do ČR. Je 30. července, 34. den cesty a mám najeto 3294 km. Jsem doma. Konečně se nemusím dívat kolik je hodin předtím než někoho pozdravím (v angličtině se "dobrý den" dělí na "dobré ráno" a "dobré
V Železné Rudě přichází šok z otřesného vzhledu pohraničí, připomíná mi to tady Polsko - okraje silnice jsou obsypané stánky a obchody nevalné estetické úrovně. Asijští prodavači zde nabízejí kýčovité zboží - křiklavé trpaslíky a jiné pseudoumění, podobně jako za náchodskou hranicí Poláci. Jediný rozdíl oproti Polsku je v tom, že zde jsou navíc veřejné domy - česká poptávka je asi po Polácích nevyžaduje. Tyto "stánky zábavy" zde jsou jeden vedle druhého a stejně jako stánky normální zanechávají nepěkný dojem. To si o nás cizozemci musejí udělat pěkný obrázek. Asi se budu muset podívat hlouběji do Polska, jestli to tam také vypadá lépe než těsně za hranicemi. Ale jinak mě těší, že jsem Čechy poznal podle humoru - ať už je to nový billboard ze série nejmenovaného pivovaru nebo reklamní tabule, která veselý význam dostala až dodatečně díky lidové tvořivosti. Nepříjemný pocit mám jen z toho, že podle mapy jižního Německa můžu dojet až pěkný kus za Prahu - nikdy jsem si neuvědomil, jak jsme Německem obklopeni. Z Železné Rudy pokračuji na Klatovy a Plzeň. Proti mně jdou dva Slováci s batohy a se psem, jedou stopem do Španělska a nemají mapu. Vodu sháním už za tmy, tak se v Malé Vísce vydávám za zvukem harmoniky a místo hostince nacházím zahradní rodinnou oslavu. K vodě mi nabízejí štamprli, kterou jakožto abstinent odmítám - narozdíl od chlebíčků. Prohodíme pár slov a po krátkém, leč příjemném poslechu českého folklóru vyrážím dál. Projíždím noční Klatovy a za nimi půl hodiny před půlnocí rozbaluji karimatku na louce 200 m od kolejí. Ráno mě ze spánku vytrhává
Z Plzně pokračuji do Rokycan, kde mě tříjazyčná cedule informuje, že přejíždím demarkační čáru, na které se 7. května 1945 setkaly sovětská a americká armáda. Po návštěvě večerního Berouna pokračuji na Kladno a kousek před ním ulehám u pole pod oblohou posetou mraky. Věrný tradici si nad hlavou nechávám přistávat dopravní letadla blížící se k Ruzyni. Ráno mě probouzí začínající déšť a přesouvám se s vařičem pod most, kde snídám - tak trochu k údivu lidí jdoucích na autobus. Poté vyrážím na Kladno, projíždím jeho působivou periferií a přes Kralupy pokračuji do Mělníka. V Kokořínském dole navštěvuji místo, kde jsme jednou měli cyklistický tábor a jedu přes Mladou Boleslav na Jičín, kde za tmy ulehám v poli vedle silnice. Vstávám asi do posledního dne cesty - dnes už musím dojet domů, zbývá cca 85 km. Sice nemám mapu, ale Náchod - Jičín jsem nejednou jel, snad si tu trasu přes Miletín ještě pamatuji. Z Miletínského náměstí připomínajícího pavouka vyjíždím na Dvůr Králové a z něj přes Ratibořice do Náchoda. Cestou jsem navštívil ještě dvě místa kde jsme kdysi měli tábor - nebýt něj, nejspíš bych se nedostal ani k této cestě. V Náchodě jako tečka za akcí následovalo zvážení kola, návštěva fotoobchodu a poslední kilometry, dorovnávající celkový součet na 3700.9 km. Cesta trvající 36 dní skončila 2. srpna 2004 odpoledne. Od této chvíle se nemilosrdně ocitám v civilizaci a při zpracovávání letošní cesty začínám pomalu plánovat cestu příští. Začíná se mi stýskat po spacáku a karimatce... Závěrem
Přidáno 13.10.2005
| |||||||||||||||||||||||||||
