DOMŮ       POSTŘEHY       ČLÁNKY       SRANDIČKY       VTIPY       OBRÁZKY       MULTIMÉDIA       EDITORAL  


č l á n k y




celkem: 94 článků
naposledy: 26. března 2014


Z Náchoda do Monaka a zpátky za 36 dní
3. část - Z Freiburgu do Náchoda

V předchozích dvou částech jsem vyprávěl o cestě na kolech z Náchoda do Monaka a o zpáteční cestě - zatím jsme dojeli do Freiburgu v jihozápadním cípu Německa. Je ráno 24. července 2004, Zdeněk odjel na vlak a nastal okamžik, na který jsem se s obavami těšil. Jsem sám, 1000 km od domova. Čeká mě asi 10 dní jízdy, 10 nocí někde v lese nebo na poli, kdy budu odkázaný jen sám na sebe. Dokážu to?

    Cestou z Freiburgu mě provází demotivační dešťové přeháňky. Jedu na východ, po silničkách podél dálnice, na kterou si samozřejmě netroufám vjet, aby mě nezastavil Simír z Kobry 11 nebo jemu podobní. Cestou kupuji mapu jižního Německa, protože zjišťuji, že bez ní to opravdu nepůjde. Ale ani s mapou není
Německo - nocleh pod širákem
Německo - nocleh pod širákem
navigace žádný med. Na cyklostezkách jsou šipky jen do nejbližších vesnic, které v mapě nemám, a silniční ukazatele jsou ze stezky vidět jenom někdy. Často se ocitám na cyklokřižovatce uprostřed polí, a tipuji kudy dál. Navíc stav stezek je dost špatný, podle vzoru "autobahn" (dálnice) jim přezdívám "traktorbahn". Proto kde to jde, jedu většinou po silnici. Není to dálnice, není tam zákaz vjezdu cyklistů, ale přechytralí řidiči mě častují klaksonem a mohutnou gestikulací. Nenapadne je, že by cyklista mohl jet dál než do druhé vesnice.
    Kousek za městečkem Geisingen přejíždím asi dva metry široký potok nebo malou říčku a na mostu jsem si všímám cedule "Donau". Že by to byl ten široký Dunaj, přes který jsme se v Rakousku převezli přívozem? Později v mapě ověřuji, že je to on. Docela zajímavé srovnání. Asi by stálo zato jet podél celé řeky - od pramene až k ústí do moře. (Za rok jsem si to splnil podél Labe - pozn. aut.)
    Jedu směr Engen, a protože je podvečer, nabírám na benzínce vodu. Vzadu parkuje docela dost kamionů, tak okouknu SPZky. Čech žádný, ale tady je jeden Polák. Dávám se s Andrzejem do řeči. Dozvídám se, že bydlí někde severně od Těšína a že před chvílí odtud odjel plzeňský kamion. Po chvilce odjíždím i já, abych včas našel místo na spaní. Protože je to moje první samostatná noc, trochu se bojím, a i když vím, že v hloubi lesa je bezpečněji než u lidí, táhne mě strach paradoxně k civilizaci. Ubytovávám se v lesíku, přímo ve vesnici Kirchenhausen, asi 2 metry od chodníku, skryt za křovím. Spaní na hrbolaté zemi je výborná masáž na záda.
    Druhý den jedu do Stockach, ze kterého odbočuji k nejbližšímu cípu Bodamského jezera. Mezi silnicí a jezerem je železniční trať, takže po břehu jedu 10 km, než se dostanu k vodě. U Bodamského jezera je docela pěkně, příjemná koupací-prací zastávka. Zaujal mě asi roční chlapeček, který rodičům uměl povědět jediné slovo
Německo - kousek východně od Bodamského jezera
Německo - kousek východně od Bodamského jezera
"Nein!", čímž mi připomněl mého synovce, který se také jako první slovo naučil "ne". Takže děti jsou všude stejné. Ale vlastně mají pravdu - někdy je "ne" dost důležité slovo, dospělí občas zapomínají co to je stát si za svým. Z domu dostávám SMSku, že všude okolo mě jsou prý záplavy - ale včera pršelo jen půl dne a dnes je vedro, tak nevím kde by se tu vzaly. Pokračuji přes Überlingen a Meersburg do Ravensburgu, protože to jméno mi připomíná známého výrobce puzzlí.
    Na vjezdu do Ravensburgu opravdu potkávám zmíněnou továrnu a v centru města pak i firemní muzeum hraček. To má bohužel dnes i zítra zavřeno. U jedné lahve na vodu mi prasklo dno, ale vzhůru nohama funguje dál. Opouštím centrum města, obklopené tolika věžemi, že shora určitě vypadá jako hrad, a pokračuji na Bad Wurzach. Tedy alespoň doufám. Už je tma a po dlouhé době potkávám dva živáčky. Pán nemá brýle, tak mi moji pozici v mapě ukazuje paní. Zjišťuji, že celou dobu jedu špatně, a vracím se na předměstí Ravensburgu. Tam potkávám další dva lidi, od kterých se dozvídám, že jsem jel správně, jenomže ta první paní neuměla pracovat s mapou. Vyrážím podruhé stejným směrem a o půl jedenácté, za úplné tmy, přijíždím do Löffel Mühle - malé vesničky nebo snad velkého mlýna či pily. Tam mě místní obyvatel venčící ohaře ubytovává pod přístřeškem s krmivem a kombinací němčiny s pantomimou mě upozorňuje, že za dveřmi bydlí jelen, tak abych se nelekl až bude troubit. Po chladné noci na tvrdém, ale suchém betonu pokračuji přes Lázně Wurzach do Memmingenu, kde mi v infocentru, ač neochotni cokoliv zjišťovat, dali alespoň nějaký letáček k mnichovskému muzeu.
    Všiml jsem si, že v Německu při výcviku v autoškole sedí motocyklista na motorce sám a učitel s vysílačkou jede za ním na druhé motorce nebo v případě deště autem. Za povšimnutí stojí i všude
Německo - Bad Wurzach
Německo - Bad Wurzach
stejná cena 200g pudinku v kelímku - od Monaka přes Francii a Německo až po Čechy stojí 18 až 19 eurocentů (5.50 - 6.00 Kč), narozdíl od ostatního jídla, kde jsou ceny dost rozdílné. Je to zkrátka jednotný europuding. Bohužel žádný německý supermarket nemá otevřeno v neděli, takže člověk musí v sobotu myslet na jídlo do pondělka. Na druhou stranu v jižním Německu narozdíl od některých předchozích států umí velká část obyvatel anglicky bez závislosti na věku nebo profesi.
    Ale zpět k aktuálnímu dění. Za Memmingenem se silnice proměnila v dálnici, takže musím najet na cyklostezku. Jedu podél dálnice po silničkách a stezkách, které nemám v mapě. Dálnici každou chvíli přejíždím, případně podjíždím. Navigační systém je tu otřesný, ale nemám jinou možnost. Dálničním slalomem jsem za občasného deště dojel až na kraj města Landsberg. Do tohoto nevelkého města jsem poprvé vjel ve 20:15 a naposledy jsem z něj vyjel ve 23:20. Během tříhodinového ježdění tam a zpátky po městě i blízkém okolí začal kvalitní déšť, ale nebyl čas čekat, bloudil jsem dál v pláštěnce. Jediná jasná cesta do nedalekého Mnichova byla dálnice, na kterou jsem si netroufl, zatímco po nedálniční cestě se slehla zem. Radu jsem hledal v dálničním středisku ADAC, v předměstské pizzerii, kterou sice vlastnil cizinec, ale na zdi měl kvůli rozvozu plán města, u mnoha kolemjdoucích, i na policejní stanici, která také disponovala nástěnnou mapou.
    Když jsem úspěšně vyjel z Landsbergu, pokračoval jsem podél dálnice na Mnichov, a dojel jsem do městečka Windach. Už skoro suchý po uplynulém dešti hledám okolo půlnoci místo na spaní. Dva asi 20ti letí kluci vyndávají z auta reprobedny a dá se s nimi mluvit anglicky. Ve čtvrt na jednu mě Florian ubytovává v nedaleké skautské klubovně v "jugendhausu"(DDM). Podivuje se, že cestuji sám a říká, že je to "cool and crazy" ("akční" a šílený). V klubovně je sice trochu nepořádek, ale mají tu koše na tříděný odpad. Navíc je to nejkomfortnější možný nocleh, protože spím v místnosti, a kolo mám u sebe.
    Ráno vyrážím k Mnichovu, je to už jen asi 44 km. Stavím u Ammerského jezera, abych se nasnídal. Je tu tak krásně, že se snídaně zvrhla v oběd. Koukám do německého letáku muzea a co jsem neotipoval, to mi do angličtiny přeložili okolojdoucí turisté. Opouštím idylické místo s pobřežními domy na kůlech, a pokračuji "nach München". Každý Němec toto město vyslovuje jinak - od [Minhn] přes [Minchn] až po [Minšn] příp. rovnou anglicky "Munich" [Mjunik], takže při každém dotazu na cestu vystřídám tři výslovnosti a dvakrát je zopakuji, než domorodec pochopí, kam to vlastně jedu.
    Na předměstí Mnichova jsem před obchodem na zamčeném kole nechal omylem ležet klíče, ale kolo i klíče na mě počkali. V Mnichově jsem v pozdní odpoledne přijel k vytouženému technickému "Deutches museum"
Německo - Amerské jezero (kousek před Mnichovem)
Německo - Amerské jezero (kousek před Mnichovem)
na břehu řeky Isar, zjistil jsem v kolik zítra otevírá, a vyjel jsem podél řeky na jih, najít místo na spaní. Po jedenácti kilometrech se ocitám v prvním městečku za hranicí Mnichova a nacházím les. Jenže na vjezdu do lesa je brána, vybavená zvláštním mechanismem. Asi proto, aby ji otevřel člověk, ale zvíře se přes ni nedostalo. Navíc na příjezdové cestě byla cedule se spoustou německého textu, a obrázkem veselého divočáka. Říkám si, že to prase tam asi bude jen tak, pro ozdobu. Za chvíli tudy projíždí nějaký Němec na kole, a otvírá si bránu, tak se ho ptám, jak to tady s tou bránou je. Anglicky umí jen o trochu víc než já německy, ale povídá, že můžu projet. "Ale proč je tady ta brána?" "Kvůli zvířatům", odpovídá klidně. "Kvůli zvířatům?", dávám údivem najevo, že se mi to nelíbí. "V pohodě, jsou na lidi zvyklá, já tu jezdím každý den." "A jaká zvířata tady jsou?" "Wildschwein." Usuzuji, že to znamená divoké prase a krapet znejistím. Němec mě opět ujišťuje, že prasata jsou přátelská, ale já oponuji, že bachyně v blízkosti mladých selat může být nebezpečná. Protože neumím německy, pomáhám si slovy "wildschweine mutter mit kinder" (matka divokého prasete s dětmi). S tím souhlasí, a poté, co jsme se rozloučili, jsem naštěstí nalezl krásný palouček vně obory.
    Chystám se ke spánku, když najednou přiběhl pes, stoupl si vzorně přede mě, a začal štěkat. Tak to je super, teď přijde hajný a budu vysvětlovat co tady dělám. V Německu totiž není spaní v přírodě povolené, dá se říct že je i trestné, a třeba by mě mohli i zavřít. Podobně jako ve Švýcarsku, kde jsem Zdeňka obávajícího se úřadů provokoval slovy, že když na nás přijdou, tak v nejhorším případě budeme mít nocleh v suchu mezi stěnami a mříží. Nicméně pán toho psa stojí na cestě, ze které sem není vidět, a naštěstí je buď tvrdohlavý nebo líný, takže pískal tak dlouho, dokud se k němu pes nevrátil.
    Pak už mě nikdo nepřekvapil. Časně ráno jsem vstal, vyrazil jsem do Mnichova a celý den jsem strávil v technickém muzeu - od otevření až do zavření. Abych si celé muzeum vychutnal, potřeboval bych dva dny. Ty
Německo - Technické muzeum u řeky Isar (Mnichov)
Německo - Technické muzeum u řeky Isar (Mnichov)
tři Eura (90 Kč) studentského vstupného byly rozhodně dobrá investice. Některé expozice jsou ztvárněny tématicky - např. v suterénu se ocitnete v dolech, v lodní sekci procházíte podpalubím lodi, na letadla se díváte z řídící věže. Z exponátů vyberu namátkou několik nejzajímavějších - šifrovací stroj Enigma, jedna z prvních německých ponorek, sovětský kosmický modul s nápisy "uvnitř jsou lidi, vezměte klíč a otevřete", CD přehrávač z r.1982, fonograf podle Edisonovy licence, radiokomunikační kufr pro špiony, v oddělení technických hraček stavebnice podobná českému Merkuru, v matematickém kabinetu model slavné Möbiovy pásky a vlnitá dráha pro hladkou jízdu vozíku s čtvercovými koly. Po zavření muzea jsem si prohlédl centrum města a vyrazil na severovýchod. Naštěstí svítí slunce, takže navigace je bez problémů. Kolem takto velkého města je sice dost silnic, ale to je rozhodně lepší, než když silnice vůbec není, jako u Landsbergu. Přestože jsem od hranice Mnichova ujel 17 km, než jsem se usadil na louce, nad hlavou mi přistávají Boeingy. Docela mě překvapilo, jak daleko z centra je mnichovské letiště.
    Majiteli louky, který ráno přijel obrátit seno, moje přítomnost nijak nevadila. Zákon nezákon, s rozumnými lidmi se dá domluvit - a na venkově obzvlášť. Přičemž jsem samozřejmě spal v rohu, mimo sklízenou oblast, abych úrodu nezválel. Po odjezdu zemědělce si vychutnávám přírodní pohodu - snídaně v trávě, ptáci, louka, slunce, letadla, dálnice - to zkrátka nemá chybu, ve srovnání s předešlým úprkem ve skupině je takový relax docela příjemná změna.
    Celý den opět pociťuji nevýhodu cyklistiky v rovině - bez kopců se protivítr nemá kde zastavit. A potvrzuje se, že večer se mi jede výrazně lépe - cca 28 km/h místo 18 km/h přes den. Přes Landshut přijíždím kousek před Deggendorf a přespávám přímo v mimoúrovňové křižovatce, ve svahu nad polem. Objevuji další výhodu spaní pod širákem - nevadí že z prudké stráně dost kloužu dolů. To stan by tady postavit nešel. Zvolil jsem východní svah, abych se ráno neprobouzel do vlhka a chladna, takže jsem se naopak probudil do vedra.
    V Deggendorfu potřetí přejíždím Dunaj, tady je široký asi jako Labe v Hradci nebo v Pardubicích. Pokračuji na Regen a Železnou Rudu, objevují se kopce v Německu nevídané - blíží se Šumava. Potkávám Němce, který za mlada cestoval stopem po Evropě. Říká, že je dobře že takhle cestuji - že za 20 let budu vzpomínat. On prý už je starý (cca 45?), nemá na to věk a nemůže už kvůli rodině a kariéře. Přitom ale na silnicích potkávám mnoho výrazně starších cyklistů nebo cykloturistů, takže v důchodu se asi dá k těmto aktivitám vrátit.

Jsem doma
Večer přejíždím hranici do ČR. Je 30. července, 34. den cesty a mám najeto 3294 km. Jsem doma. Konečně se nemusím dívat kolik je hodin předtím než někoho pozdravím (v angličtině se "dobrý den" dělí na "dobré ráno" a "dobré
ČR - překročení demarkační čáry (Rokycany)
ČR - překročení demarkační čáry (Rokycany)
odpoledne"). Jen si budu muset dát pozor na cyklopřejezdech přes silnice - v Německu má cyklista na "přechodu" přednost.
    V Železné Rudě přichází šok z otřesného vzhledu pohraničí, připomíná mi to tady Polsko - okraje silnice jsou obsypané stánky a obchody nevalné estetické úrovně. Asijští prodavači zde nabízejí kýčovité zboží - křiklavé trpaslíky a jiné pseudoumění, podobně jako za náchodskou hranicí Poláci. Jediný rozdíl oproti Polsku je v tom, že zde jsou navíc veřejné domy - česká poptávka je asi po Polácích nevyžaduje. Tyto "stánky zábavy" zde jsou jeden vedle druhého a stejně jako stánky normální zanechávají nepěkný dojem. To si o nás cizozemci musejí udělat pěkný obrázek. Asi se budu muset podívat hlouběji do Polska, jestli to tam také vypadá lépe než těsně za hranicemi.
    Ale jinak mě těší, že jsem Čechy poznal podle humoru - ať už je to nový billboard ze série nejmenovaného pivovaru nebo reklamní tabule, která veselý význam dostala až dodatečně díky lidové tvořivosti. Nepříjemný pocit mám jen z toho, že podle mapy jižního Německa můžu dojet až pěkný kus za Prahu - nikdy jsem si neuvědomil, jak jsme Německem obklopeni. Z Železné Rudy pokračuji na Klatovy a Plzeň. Proti mně jdou dva Slováci s batohy a se psem, jedou stopem do Španělska a nemají mapu.
    Vodu sháním už za tmy, tak se v Malé Vísce vydávám za zvukem harmoniky a místo hostince nacházím zahradní rodinnou oslavu. K vodě mi nabízejí štamprli, kterou jakožto abstinent odmítám - narozdíl od chlebíčků. Prohodíme pár slov a po krátkém, leč příjemném poslechu českého folklóru vyrážím dál. Projíždím noční Klatovy a za nimi půl hodiny před půlnocí rozbaluji karimatku na louce 200 m od kolejí. Ráno mě ze spánku vytrhává
Mapa ujeté trasy (3700 km)
Mapa ujeté trasy (3700 km)
nezřízený hukot. Sice vždy spím zásadně mimo obilí, ale díky probíhající žňové sezóně mě ještě spícího napadá kombajn a představa přijíždějícího kombajnu mě solidně vyděsila. V životě jsem se neprobudil a nevyhrabal z mumiového spacáku tak rychle jako teď. Naštěstí se ukazuje, že původcem zvuku je okolojedoucí rychlík, který se mě evidentně nechystá přejet. Před polednem vyrážím, slovy klasiků "Na Plzeň Vávro, na Plzeň".
    Z Plzně pokračuji do Rokycan, kde mě tříjazyčná cedule informuje, že přejíždím demarkační čáru, na které se 7. května 1945 setkaly sovětská a americká armáda. Po návštěvě večerního Berouna pokračuji na Kladno a kousek před ním ulehám u pole pod oblohou posetou mraky. Věrný tradici si nad hlavou nechávám přistávat dopravní letadla blížící se k Ruzyni.
    Ráno mě probouzí začínající déšť a přesouvám se s vařičem pod most, kde snídám - tak trochu k údivu lidí jdoucích na autobus. Poté vyrážím na Kladno, projíždím jeho působivou periferií a přes Kralupy pokračuji do Mělníka. V Kokořínském dole navštěvuji místo, kde jsme jednou měli cyklistický tábor a jedu přes Mladou Boleslav na Jičín, kde za tmy ulehám v poli vedle silnice.
    Vstávám asi do posledního dne cesty - dnes už musím dojet domů, zbývá cca 85 km. Sice nemám mapu, ale Náchod - Jičín jsem nejednou jel, snad si tu trasu přes Miletín ještě pamatuji. Z Miletínského náměstí připomínajícího pavouka vyjíždím na Dvůr Králové a z něj přes Ratibořice do Náchoda. Cestou jsem navštívil ještě dvě místa kde jsme kdysi měli tábor - nebýt něj, nejspíš bych se nedostal ani k této cestě.
    V Náchodě jako tečka za akcí následovalo zvážení kola, návštěva fotoobchodu a poslední kilometry, dorovnávající celkový součet na 3700.9 km. Cesta trvající 36 dní skončila 2. srpna 2004 odpoledne. Od této chvíle se nemilosrdně ocitám v civilizaci a při zpracovávání letošní cesty začínám pomalu plánovat cestu příští. Začíná se mi stýskat po spacáku a karimatce...

Závěrem
  • Kromě poznatku, že i v poměrně blízkých zemích nás znají jako Československo, jsem si přivezl i další zážitky a zkušenosti. Při vzpomínce na některé z nich se uplatní heslo "zážitek nemusí být krásný, stačí když je intenzivní".
  • Radost mi udělalo i to, jak jsem se rozmluvil anglicky a vyzkoušel si domluvu jakkoliv - s úlomky němčiny. Rozhodně mohu takovou samostatnou cestu pro zlepšení jazyka doporučit. Ve škole přišel malý šok z toho, že v "business english" plné obchodních pojmů, kterým nerozumím ani česky, plavu úplně stejně jako před prázdninami. Ale "turistická" a normální angličtina se mi určitě zlepšila. Anebo opadl strach mluvit a to je hlavní. Jen kdybyste snad jeli s cestovkou, kde vše za vás zařídí průvodce a dostanete od postele přes sprchu až po večeři, tak vás to asi moc mluvit nedonutí.
  • Osvědčily se i výrobky náchodských firem Rubena a Vella. Šanci na přežití mi zvyšovala cyklistická přilba, bez které nevyjedu ani na nákup a jejíž používání důrazně doporučuji.
  • Na závěr musím razantně odmítnout tvrzení někoho ze spolucestujících, že v Čechách jsou horší lidé než jinde. Hodní lidé se najdou všude a nevidím zásadní rozdíly mezi projetými zeměmi. Jen na mě hůř zapůsobilo Švýcarsko, ale může to být můj subjektivní pocit a navíc jsme po něm nenajeli moc kilometrů. Obecně platí, že lidé na vesnicích jsou vstřícnější než ve velkých městech, bez rozdílu zemí.
(V případě zájmu mohu udělat prezentaci/vyprávění pro školy a podobné organizace. Kontakt naleznete na http://www.adamek.cz)

Přidáno 13.10.2005


Designed and powered by  Elfkam  © 2001 - 2007