Vyrazili jsme na západ a užívali jsme si posledních 10 km jízdy podél moře. Přijíždíme do Nice, koukáme na památník, podivuji se nelogicky řešenému vodovodnímu kohoutku, s jehož obsluhou mají problémy i místní Francouzi, a odbočujeme doprava. Loučíme se se Středozemním mořem, podél kterého jsme jeli už od italské Savony. Kdybychom jeli dále podél břehu, po 60ti kilometrech bychom dojeli do četnického Saint Tropez. Ale vyjíždíme na sever po čtrnáctiproudé silnici směr Col de la Bonette. Čeká nás jeden a půl dne jízdy po Route de la Bonette, nejvyšší evropské asfaltce, silnici kterou nechal vybudovat Napoleon. Na 120ti kilometrovém úseku nás čeká převýšení 2862 m.
Cestou potkáváme vesnické pekařství, ve kterém skupuji všechny bagety. Po doplnění zásob
|
|
Francie - stoupání na Col de Bonette
|
pokračujeme do městečka Isola, kde kromě malé vodní elektrárny vidíme také místní školní družinu hrající hru blízkou naší schovávané - jen s tím rozdílem, že hledající nesmí opustit stanoviště, a sám slouží jako pikola. Ostatní pak hledá na základě informací od nalezených - je to tedy jakási bonzovací varianta naší schovky.
Nocujeme pod širákem v národním parku a druhý den pokračujeme nahoru. Vrchaři Pavel, Miloš, Lukáš a Míra jedou napřed, aby se dole za průsmykem potkali s Ivou, já jedu za nimi pohodovějším tempem, abych se rovněž dole za průsmykem potkal se Zdeňkem. Zdeněk s Ivou přijeli z východu ze Švýcarska, veškeré míchání skupin domlouváme přes SMS. Ještě že máme ten roaming...
Ale to jsem trochu předběhl, zatím stoupám nahoru na Bonette. Potkávám historicky vyhlížející kamenné domy, ve kterých se dodnes bydlí, a o něco výše už projíždím opuštěným zbytkem kamenné vesničky. Po celé stoupání je silnička obklopena mírnými svahy plnými krásné zelené trávy, ale k mému překvapení nikde nejsou krávy. V Rakousku i Itálii statečně šplhaly po strmých pastvinách, až bych si je spletl s kamzíky, ale ve Francii jsem ještě neviděl ani kopyto. Další překvapení bylo, že jsem nenašel ani kapku sněhu - na rakouském Glockneru i italském Stelviu se objevoval už v mnohem nižších výškách než kolik má Bonette. Cestou nahoru mě kromě cyklistů zdraví a fandí i automobilisté a motorkáři - člověku to aspoň nedovolí se příliš flákat.
Výška samotného průsmyku je 2802 metrů, až sem to šlo na kole po krásné asfaltce.
|
|
Francie - stoupání na Col de Bonette
|
Zbylých 60 výškových metrů na vrcholek kopce už ale musím kolo tlačit po úzké kamenité cestičce plné turistů. Pak už jen 3 schody a ocitám se na vyhlídce. Jsem 2862 metrů nad mořem, na nejvyšším místě za celou cestu. Vlastně jsem takhle vysoko nikdy nebyl - ani na kole, ani autem, ani jinak. Je tady pěkně, ale mám se potkat se Zdeňkem - takže ještě pár fotek a honem dolů na sever, přes Barcelonnette směr Gap.
V městečku Barcelonette potkávám švýcarské cyklisty (on a ona), nemají na kolech brašny, protože jeden z nich (on) má za sebou přívěs s jedním kolečkem. Principem připomíná PAV používaný za kývačkami Jawa, ale tento je určen za jízdní kolo, a pochází z Ameriky, kde je sériově vyráběn. Jednou už s ním někdo frčel proti mně, když jsem stoupal na Stelvio.
Zdeněk mi oproti původně zamýšlenému místu setkání přijel ještě kus naproti a během nadcházejícího podvečera postavil stan. Což se docela hodilo, protože jen jsem k němu dojel a ubytoval se, strhla se průtrž mračen. Naštěstí se nás v suchu stanu netýkala. Další dny jsme pokračovali přes La Mure, Grenoble, Chambéry a Annecy směr Švýcarsko, konkrétně Ženeva. Cestou jsme potkali nadživotní sochu Napoleona na koni nebo zámek ve Vizzile.
Také jsme nechtěně vyzkoušeli jízdu po dálnici - asi jsme na ni nějak najeli. Netrvalo dlouho, a kde se vzalo, tu se vzalo, vedle nás přibrzdilo pomalované auto s modře blikajícími majáčky. Spolujezdec nám přes stažené okénko cosi velmi přesvědčivě vysvětloval. Sice jsem mu nerozuměl ani slovo, ale dá se odhadnout co nám asi
|
|
Francie - Col de Bonette - nejvyšší evropská silnice - 2802 m m.n.
|
chtěl. Po skončení spolujezdcova monologu řidič přidal, auto zmizelo a my jsme pak nejbližším výjezdem dálnici opustili.
Z Francie se mi ještě vybavuje jak jsem poprvé spatřil psa na dálkové ovládání - vezmete obyčejného psa a tomu nešťastníkovi oblečete specielní obojek. K tomu obojku vám výrobce přidal i dálkový ovladač, a když vás pes neposlechne, dáte mu stiskem tlačítka elektrický šok do krku. Hrůza. Zdeněk ještě přidal k lepšímu zprostředkovanou historku, jak nějaké české au-pair v Anglii vběhli dva svěření psi do rybníka, ona je ztrestala dálkovými ovladači a málem se jí utopili...
Ve Francii jsme se setkali s levným sýrem a normálními lidmi jako všude jinde, i když někteří opravdu neradi mluví anglicky. Ale jen někteří! Stejně jako všude jinde, i s Francouzi se dalo anglicky popovídat. Asi nejhorší byl pro mne na celé Francii místní jazyk... Z němčiny i italštiny jsem něco pochytil a dokázal použít, ale francouzština je pro mě noční můra, protože zvuk francouzštiny nedokážu převést na slova, na hlásky. Já jim zkrátka vůbec nerozumím, jaká písmena to říkají, a proto se nemůžu nic naučit. Takže jsem přežíval s "
bonjour" a "
merci", což jsou absolutně nejdůležitější slova v každém jazyce. K tomu samozřejmě pár dalších slov jako "
[la bicykleta]" nebo "
[epe l o]" (trochu vody) a latinsko-italsko-francouzské navigační "
de" a "
a". Naštěstí situaci ve Francii zachraňoval Zdeněk, který z francouzštiny stihl leccos pochytit. Já jsem většinou komunikoval svým obvyklým způsobem: "
Bonjour, please could you ... merci, goodbye". Takové míchání místního jazyka s angličtinou sice asi působí poměrně kuriózně, ale místním zpravidla udělá radost.
Švýcarsko
Opusťme už Francii. Během dešťových přeháněk přejíždíme francouzsko-švýcarskou hranici a za chvilku přijíždíme do Ženevy. Ocitáme se na mostě na kraji Ženevského jezera. Odsud vypadá, že vede asi tak 100 metrů za roh, ale ve skutečnosti se na východ táhne asi 100 kilometrů.
Na mostě potkáváme drobného mužíka, který se ptá jestli "Czechoslovakia" (nejspíš podle "CZ" na mém zadním blatníku), pak ho zajímají průsmyky které jsme projeli, a mizí pryč. Komunikoval obstojně anglicky. Ne tak ovšem zbytek Ženevy. Myslel jsem, že Švýcaři jsou vzdělaní...ale v Ženevě, která leží ve francouzském kantonu, se nechytnete ani s němčinou, natož s angličtinou. Jsou to zkrátka mentalitou Francouzi, a i když třeba mluvit umí, tak se jim moc nechce.
Po delším hledání se setkáváme s ostatními pěti kolegy. Děláme plány kudy dál. Mě láká Německo, protože jsem tam v životě byl jen jeden den, a to ještě autem v Žitavě. A taky se chci podívat do mnichovského technického muzea. Ale většina ostatních chce na východ do hloubi Švýcarska, Německo je neláká, protože to tam
|
Francie - Col de Bonette 2862 m n.m. - na tenhle vrcholek už jsem kolo
(i s brašnama) musel vytlačit víceméně terénem
|
znají jako doma. Takže mě napadá, že bych mohl jet přes Německo sám. Na kole jezdím sám dost dlouho, a nejzákladnější "čundrácké" věci, jako jak se vaří, a kde se spí, už jsem na téhle akci také jakš-takš pochytil. Navíc je mi 21, za pár let se třeba budu mít postarat o rodinu, a ještě jsem si nezkusil jestli se dokážu postarat sám o sebe. Je to jen asi 10 dnů cesty, a když se něco stane, tak jsem schopen se nějak domluvit a třeba dojet domů vlakem. Mimochodem vlaky jsou v Německu o víkendu poměrně výhodné, takže se mnou na německé hranice pojede Zdeněk, který spěchá domů a přes Německo se sveze vlakem. Má to jen tu nevýhodu, že pojedeme do nejbližšího německého města, což je pro mě trochu zajížďka, a hlavně musíme zrušit zastávku u naší kamarádky, která je o prázdninách ve švýcarském Thunu - což je o něco východněji, v německém kantonu.
Před nějakým časem někdo žertoval, že v Interlakenu se rozdělíme na sedm jednočlenných skupin...skoro se trefil, až na to že já a Zdeněk nejedeme ani do toho Interlakenu. A když to spočítám, tak nakonec jsme byli rozděleni asi na pět skupin - z toho kromě Zdeňka nakonec použili vlak ještě Iva s Pavlem a Milošem.
Ale vraťme se do Ženevy. Plány jsou zosnovány, zbývá jen zeptat se rodičů, jak se tváří na to že pojedu sám. Teda zeptat - spíš oznámit. Desetiminutový hlasový hovor (jediný roamingový za celou cestu) probíhal asi podle mého očekávání. Otec samozřejmě nesouhlasil, ale jelikož byl v Náchodě a já v Ženevě, tak mu stejně nezbývalo nic jiného, než vzít moje rozhodnutí na vědomí... Ještě jsem slíbil, že budu psát třikrát denně, což jsem pak i plnil, a dost mě to zdržovalo. Už takhle ze mě ostatní vyšilovali, jak často textuju domů - a to jsem při jízdě ve skupině psal domů jen ráno a večer.
Ze Ženevy jsme vyjeli jako jedna sedmičlenná skupina. Bylo to po dlouhé době poprvé a současně také naposled. Jedeme 60 km na východ, pořád podél Ženevského jezera, do města Lausanne. Cestou svačíme u jednoho marketu, ve kterém neberou Eura ani Visa karty. Zachraňuje mě Maestro karta, která přitom v Čechách není moc rozšířená.
Během svačiny Lukáš už poněkolikáté opakuje historku o nějakém českém cyklocestovateli, který se na cestách živí zbytky zpoza supermarketů. Iva už nemůže několikáté převyprávění vydržet a mizí za rohem. Za chvíli se vrací s chlebem, který tam našla. Nechceme jí to věřit, myslíme, že ho koupila, ale nakonec se jdeme podívat. A opravdu, vedle marketu jsou vyřazené natvrdlé chleby. Do polévky byly celkem použitelné, ale moc nadšený jsem z nich nebyl, a víckrát jsem takový zdroj neyužil.
V Lausanne jsme se definitivně rozloučili. Já se Zdeňkem na sever, ostatní na východ. Urazili jsme asi půl kilometru, a Zdeněk píchnul. Při pokusu o výměnu duše zničil na náhradních duších ventilky a protože už
|
|
Francie - nadživotní socha Napoleona, 20 km před Grenoble
|
byl večer, přenocovali jsme přímo v Lausanne, v parku u Ženevského jezera. Jinak ale musím dodat, že výměnu duší zvládal Zdeněk bravurně - při frekvenci s jakou píchal zadní kolo mu ani nic jiného nezbývalo - měl totiž veškerý náklad vzadu a hlavně extrémně úzké pláště.
V parku nás v noci zastihla bouřka, ale už bylo i hůře - přečkali jsme ji v čínské restauraci nad nepříliš levnými šálky čaje. V parku byly také veřejné záchody - a přes pověstnou švýcarskou čistotnost to byly snad nejhorší záchody, které jsem cestou potkal. I v té Itálii to bylo lepší.
Druhý den Zdeněk pořídil duši (měl vůči mně nekompatibilní) a pokračovali jsme dál. Z Lausanne ještě musím zmínit autobusové přívěsy městské hromadné dopravy - je to autobus bez motoru, připojený za trolejbusem. Stejné řešení se v Československu přestalo používat asi před čtyřiceti lety - tehdy se autobusový přívěs používal zejména u linkových spojů, za autobusy Škoda 706 RTO, než byly nahrazeny kloubovými vozy Škoda ŠL 11.
Ve Švýcarsku je také poměrně zajímavé střídání kantonů - chvíli projíždíte německým, chvíli francouzským kantonem. Na jejich hranicích žádná cedule, která by vás na to upozornila, a jak jsem naznačil, málokdo tam ovládá i druhý jazyk (teď vůbec neřeším menšinový italský kanton na jihovýchodě země). Takže když něco po někom chcete, musíte se nejdřív porozhlédnout okolo sebe, najít nějaké firemní cedule nebo reklamní billboardy, a podle nich se pokusit o francouzštinu nebo o němčinu. Že něco potřebujete, ale vůbec neznamená, že to dostanete - např. jsem se v jedné restauraci ptal na vodu, a než by nám ta paní věnovala nějaké 3 litry vody z kohoutku, tak mě radši vedla někam do tramtárie, kde jsem tu vodu mohl nabrat z veřejného zdroje.
Další noc trávíme v lese kousek za neuchatelským jezerem (podél jehož břehu jsme jeli po celé délce, aniž by bylo počasí a čas ke koupání), a prudká bouře nás vyhnala ze stanu pod blízký most. Ukazuje se, že i Švýcaři jsou lidé - projíždějící auta zpravidla při průjezdu okolo nás přibržďují, jeden mladý řidič přímo zastavil a zjišťoval jestli nechceme svézt do města.
Druhý den přijíždíme do Basellu, města na hranici tři států (F, CH, D). Při přejíždění švýcarsko-německé hranice nám celňačka s kamennou tváří říká něco o nějakém problému s pasy. Já jsem jí moc nerozuměl, ale Zdeněk asi jo, podle toho jak se tváří. Celňačka ho nenechává dlouho trápit a dodává, že žertovala. Zdeněk nepříliš přesvědčivě odpovídá "
I like jokes" (mám rád vtipy).
Německo
Jsme v Německu. Konečně levný SMSky! Dvakrát levnější než ve Švýcarsku a nejlevnější roamingové za celou cestu (A, IT, F, CH). A protože jsme na hranici tří států, je tady 10 GSM sítí(!). Doma jich máme jen šest.
Z Lausanne jsme docela spěchali, aby Zdeněk stihnul víkendový vlak. Ale teď už pomalu vidíme, že stíháme. Jedeme podél francouzské hranice a míříme na severoseverovýchod, směr Freiburg, což je nejbližší místo, ze kterého může Zdeněk jet vlakem. Spíme kousek za hranicemi, bouřka nepřišla, jen lehký deštík. Vodu jsme v místní restauraci dostali opět bez problémů, jako ve všech státech kromě Švýcarska.
Další den přijíždíme do Freiburgu, kde trávíme celé odpoledne. Zdeněk si na zítra zařizuje vlak, já se poté vydávám do "íčka", zjistit něco o Mnichově a technickém muzeu. Ale je to ještě asi 400 km, takže tu nic nemají. A na web muzea se mi nekouknou, ať prý si zajdu do kavárny...
V podvečer jsem si nechal od Zdeňka (narozdíl ode mě komunikujícího německy) vysvětlit německou číselnou soustavu, čímž jsem svou slovní zásobu doplnil na potřebné minimum. Vypravujeme se na východní předměstí, kde přespíme v lesoparku. Časně ráno Zdeněk odjíždí na nádraží. Já ještě dospím, pak vstávám, snídám, naposled balím stan. Zjistil jsem totiž, že je pohodlnější spát pod širákem. Nejde jen o samotné stavění a balení stanu. Pod širákem totiž nemusíte očesávat věci z kola, a z postele dosáhnete do kuchyně, a vůbec všude.
Během snídaně jsem se pokusil vyfotit veverku, která ale utekla (neměl jsem zoom a musel jsem blízko), a rozepsal jsem básničku, kterou sem můžu přiložit:
