Jsou velcí jako talíř, na svých osmi nohou se pohybují iráckou pouští až rychlostí šestnáct kilometrů za hodinu a hravě prý vyskočí do výšky dvou metrů. Říká se jim velbloudí pavouci, protože napadají hlavně tato zvířata, kterým se přisají k břichu či varlatům. Nerozpakují se však zaútočit ani na člověka.
    Na rozdíl od jiných zástupců řádu pavoukovců (Arachnida) se nespokojí tím, že z lidského těla vysávají tělesné tekutiny, ale poté, co oběť omámili dávkou jedu, ji začnou zaživa požírat. Hrůzostrašný tvor se nezrodil ve fantazii hollywoodských filmařů, řada příslušníků americké armády, kteří slouží v Iráku, přísahá, že ho spatřila na vlastní oči. Na internetových serverech koluje snímek dvou exemplářů, které se vojákům podařilo chytit. "Ke kořisti se umí přiblížit neuvěřitelně rychle, vydávají přitom zvuky, při nichž stydne krev v žilách, a schopnost vyskočit do neuvěřitelné výšky jim mohou závidět i špičkoví basketbalisté," píše se v komentáři. Kolik životů mají na svědomí, se nikde neuvádí. Údajně proto, aby se američtí vojáci neobávali hlídkovat v poušti.
    Ovšem biologové zvěsti o lidožravých pavoucích zpochybňují a naznačují, že jde o pouhý výplod zjitřené obrazotvornosti lidí pohybujících se v nezvyklém a nepřátelském prostředí. "Tvor, kterého vojáci laicky označují za velbloudího pavouka, patří do řádu solifug. Jde o jeden až sedm centimetrů velké noční dravce z třídy pavoukovců se silně vyvinutým ústním ústrojím, ohebným článkovaným zadečkem a tělem pokrytým dlouhými hmatovými chlupy. Mohou silně kousnout, nejsou ale jedovatí. Žijí ve stepích a pouštích všech kontinentů s výjimkou Austrálie. Živí se hmyzem, ještěrkami a drobnými hlodavci, výjimečně uloví i menšího ptáka. Na člověka zaútočí pouze tehdy, když jsou zahnáni do úzkých, či při obraně kokonu se zárodky," zdůrazňuje v rozhovoru pro německý týdeník Der Spiegel mluvčí Arachnologické společnosti Martin Kreules. "Na rozdíl od takzvaných černých vdov a tarantulí nejsou jejich kousnutí jedovatá, pouze alergik by po nich mohl trpět několikadenní nevolností." Představu, že by si tento drobný tvor vybral za možnou kořist osmdesát kilogramů vážícího vojáka v plné polní a s automatickou zbraní v rukou, považuje Kreules za více než absurdní.