Občas se až zastydím, že jedny z nejlepších článků na mém webu, nejsou ode mě, ale od někoho jiného. Nicméně člověk nemůže stihnout všechno, a tak se rád poučí přečtením zkušeností jiných. A zvlášť, když se jedná o taková zajímavá a barvitá vyprávění jako od Martina Adámka...
Vždycky jsem si myslel, že bych nemohl dávat krev, protože mám nízký tlak, a stačí mi sebemenší důvod, abych měl tendenci omdlít. Ale pak mi to začalo vrtat hlavou. Dost času trávím v sedle kola, za volantem dodávky nebo na sedadle autobusu, takže by se mohlo stát, že tu krev sám budu jednou potřebovat. A pak by mi bylo
blbý jen tak brát, a sám nepřiložit tepnu k dílu. Navíc během let může člověka přepadnout nějaká choroba, která mu navždy znemožní dávat krev, a pak bude pozdě případnou přijatou krev morálně splácet. Takže je lepší neváhat a začít dávat krev včas.
Ale pořád tady byl ten strach a nebezpečí omdlívání. Kdysi jsem skoro omdlel kvůli malému chirurgickému zákroku na počkání, pak zas kvůli pár injekcím, a taky když jsem si rozbil koleno - tedy až poté co jsem z místa nehody v pohodě dojel do bezpečí. Zkrátka mi stačí podívat se na jehlu nebo krev a ztrácím tlak v hlavě. Takže jsem fakt nepovažoval za reálné, že bych mohl dát půl litru krve, když se složím už po bodnutí.
Časem mě napadlo, že bych si mohl přilbu na kolo doplnit informací o své krevní skupině, pro případ, že bych se někde rozštípal. Tak jsem se zeptal svého kamaráda a obvoďáka v jedné osobě, jak můžu zjistit svoji krevní skupinu. "To je jednoduchý, stačí když začneš dávat krev." Oponoval jsem, že sebou seknu jen spatřím injekci, takže by to asi nešlo. "To nevadí, já mám taky nízký tlak a už mám x odběrů". To byl červen 2004. Prozatím jsem celou akci odložil, protože jsem se právě chystal na svoji první několikatýdenní cestu na kole po Evropě a nebylo by vhodné se těsně před odjezdem oslabit. Po návratu jsem se dlouhodobě rozhoupával, jako že tam teda s tou krví zajdu.
Našel jsem web www.darujkrev.com a na něm odpovědi na některé mé nejasnosti, zkrátka takové uklidňující informace ohledně některých principů i detailů. Pak jsem na webu naší nemocnice našel informace o dnech a časech, kdy se odběry provádí. To už jsem počítal, že tam jednou zajdu.
Poprvé jsem se na transfúzku vypravil v prosinci 2004, někdy mezi svátky. Byl jsem docela nervózní, a když jsem přišel na místo, zjistil jsem, že mají zavřeno a budou odebírat zase až v lednu. Nakonec to možná bylo dobře, protože jsem si aspoň zkusil přijít nanečisto, a příště už jsem byl o trošičku klidnější :).
První odběr
Podruhé jsem vyrazil zkraje ledna 2005. Na transfúzce jsou všichni v pohodě, jsou k dárcům milí a vůbec je vidět, že jsou rádi, že dárce přišel. Hlavně když přijdete poprvé, to vám všechno vysvětlí a ukážou kudy, kdy, a kam. Zkrátka vám pomůžou se v celé proceduře zorientovat. Nejdřív si vyplníte dotazník, aby se zjistilo jestli jste zdraví a jestli nejste z nějaké rizikové skupiny. Pak budete potřebovat občanku, kvůli takovým věcem jako věk a totožnost (musí vám být 18 až 65 let). Dostanete kelímek na test moči, po jeho odložení na určené místo se posadíte, a za chvíli vám vezmou trošičku krve aby si ji proklepli, než jí vezmou hodně. Sestra mi koukla na obě ruce, zjistila, že lepší tepnu mám vpravo, tak mi testovací vpich udělala na levé ruce, aby tu pravou nechala pro hlavní odběr. Injekce, jehla, bodnutí... no, nebylo mi z toho nejlíp. Zase jsem se posadil, k tomu jsem si dal čaj a nějaký rohlík, co tam jsou k dispozici. Pak nastala asi nejdelší část čekání, ale ani ta nebyla moc dlouhá. Navíc během ní vyfasujete teploměr. Potom se i s teploměrem jde na vyšetření k doktorovi nebo doktorce. Na dveřích mě děsí nápis "Box č.1" nebo "Box č.2", který ve mně navozuje pocit, že se tam přinejmenším dělají pokusy na lidech. Ale ukázalo se, že za dveřmi je zmenšená kopie běžné lékařské ordinace. Doktor se zeptá asi na tři věci, koukne na teploměr, do počítače a změří tlak. Pak si jdete zase sednout a za chvilku můžete pokračovat do odběrové místnosti. Před vstupem se zujete, nějakým spešl mýdlem si omyjete ruku, a vezmete si takový kus hadru, něco jako rukáv. Ale ten je jen pro jistotu, vůbec se nebojte, že by tam krev stříkala jak na jatkách, při odběru neukápne ani kapka na zmar.
Sednul jsem si na takovou polohovací postel, zahýbal jsem pravou rukou, a pak ji napíchli. V průběhu odběru pořád zatínáte a otevíráte pěst, abyste tam tu krev napumpovali. Nejdřív mi to moc nešlo, ale pak mi sestra dala do ruky míček, abych ho mačkal a hned to šlo líp. Asi záleží na individuálním případu, někomu to jde s míčkem lépe, někdo ho nepoužívá. Během odběru si ještě můžete popíjet limonádu, dostanete na výběr z asi dvou nebo tří příchutí. Vlastní odběr trvá do deseti minut - tedy samozřejmě se nejede na čas, ale na objem. Takže to není jako když přijdete do fabriky, odpíchnete si a v sedě čekáte na konec pracovní doby. Napumpujte 450 ml, a máte hotovo.
Na to, že jindy mi vadila i obyčejná injekce, jsem ten odběr skoro půl litru krve docela zvládnul. Možná se mi trochu zamotala hlava, ale čekal jsem, že to pro mě bude náročnější. Rozhodně mi udělalo radost, že to dokážu. A až se třeba příště někde škrábnu, tak bych si po této zkušenosti snad mohl uvědomit, že nemám jediný důvod omdlívat.
Po odběru dostanete žeton do automatu a dáte si kafe nebo čokoládu. K tomu ještě vyfasujete stravenku, něco malého sladkého k jídlu od sponzora, vitamíny od zdravotní pojišťovny, potvrzení pro zaměstnavatele, že nemusíte do práce a potvrzení pro berňák, že vám mají snížit daňový základ. Celá procedura odběru trvá od příchodu do odchodu cca. dvě hodiny, ale může to být i méně. Pak byste po zbytek dne neměli dělat nic náročného, opravdu to není k tomu, aby člověk hned skočil na kolo. Ale třeba do školy se jít dá, a večer s citem trochu sportovat taky.
Po prvním odběru pak časem dostanete poštou "legitimaci dobrovolného dárce krve", kterou si od příště budete nosit sebou, v kombinaci s občankou. V tu chvíli se také dozvíte svoji krevní skupinu. A abych nezapomněl - při průchodu jednotlivými fázemi před odběrem si sebou nosíte formulář opatřený čárovým kódem, který je nalepený i na kelímkách a vůbec všude. Celkově na mě, jako na informatika, ten systém působil docela profesionálně a sofistikovaně. A hlavně - všechny konkrétní detaily, které zde popisuji, platí pro naši nemocnici. U vás může být hodně věcí trochu jinak, ale celkový princip by měl být stejný.
Druhý odběr
Na další odběr můžete jít nejdříve za tři měsíce, ženy za měsíce čtyři. Informaci o nejbližším možném datu dostanete vytištěnou spolu s dalšími lejstry u předchozího odběru. K druhému odběru jsem tedy přišel začátkem dubna. Překvapilo mě, že se opět vyplňuje dotazník, že to nebylo jen poprvé. Sice je na první pohled docela dlouhý, ale je pořád stejný, takže když už to máte v oku, tak ho projedete docela rychle a jeho vyplnění vám zabere méně jak pět minut.
U okýnka kromě občanky ukážete oproti prvnímu odběru navíc ještě dárcovskou legitimaci, do které vám pak potvrdí odběr. Vše ostatní už je stejné jako poprvé. Samozřejmě, že už vás tak podrobně neprovádí a očekává se více samostatnosti, protože trefíte, ale pořád platí, že jsou na vás hodní a milí.
Po prvním odběru mi na pravé ruce překážel utažený obvaz, umístěný přímo v ohybu lokte. Člověk najednou zjistí, jak mu vadí, když nemůže ruku ohýbat v lokti. Nedalo se pořádně nic dělat - dokonce ani psát na počítači a potíže jsou i s volantem, kapesním počítačem, ledvinkou u pasu, bundou nebo batohem. Takže k druhému odběru jsem přišel s nápadem, že by mi tu krev mohli vzít z levé ruky. Testovací miniodběr mi sestra udělala z pravé ruky, to bylo ještě v pohodě. Ale když přišlo na věc a měli mi napíchnout tepnu na levé ruce, zjistilo se, že tam skoro žádnou tepnu nemám a nedá se do ní trefit. Po chvilce pokusů vlevo mi napíchli pravou ruku a bylo to v pohodě. Z toho plyne ponaučení, že se nemá příliš experimentovat, a je dobré dát na odborné doporučení. Od té doby vím, že mám chodit na pravou. Ostatně na pravou ruku chodí většina lidí, protože tam na ni jsou dvě křesla, a na levou jen jedno.
Třetí odběr
Začátkem července 2005 jsem byl na cestě na kole podél Labe. Přibližně tou dobou, kdy jsem mohl s krví nejdříve jít, jsem byl poblíž Hamburku. Ale nic se neděje, můžete přijít kdykoliv později, kdy se vám to hodí. Takže jsem na transfúzku přišel koncem července, týden potom, co jsem přes Dánsko a Polsko přijel domů.
Jsem člověk chladnomilný, při teplotě nad 25°C nejsem ve své kůži a od 30°C výše téměř umírám. Ten den bylo hrozné horko, byl to jeden z nejteplejších dnů z celého léta, přehřívaly se i přístroje na odběr plazmy. Je jasné, že to nebyla nejvhodnější konstelace pro odběr krve, ale ráno jsem ještě nevěděl, že bude takový hicák. Nicméně i v tom parném dni jsem celou akci přežil, i když se sklopením opěradla a namočeným hadrem na čele.
Čtvrtý odběr
K tomu jsem se dostal až v prosinci a to ještě za cenu, že hned pojedu do Hradce do školy, kde budu až do podvečera. Samozřejmě jsem jel autobusem. Autem se zbožím by to po odběru byl nerozum a na kole šílenství. Pamatuji si, že po jednom z předchozích odběrů jsem se doma během dne docela rád prospal.
A ani tentokrát jsem na odběr nepřišel nejvyspalejší, což je, mezi námi, docela chyba. Ale na druhou stranu, zase nebylo teplo. Celý odběr byl v pohodě, až po jeho skončení jsem si to nějak uvědomil a začal jsem cítit, jak se mi rozostřuje obraz. Po těch letech zkušeností s podobnými stavy už to naštěstí poznám dost brzy. Stačí dát hlavu dolů, nohy nahoru, studené mokré na čelo, chviličku počkat a je to v pohodě.
Závěrem
Tak abych to shrnul - nebojte se dávat krev. I když si třeba myslíte, že byste to nezvládli, tak se můžete příjemně překvapit. A pokud by to fakt nešlo, tak je okolo dost profesionálních milých lidí, kteří už by si s vámi nějak poradili. I když ty moje odběry často neměly nejhladší průběh, beru to z mého pohledu tak, že dokud sebou neříznu o zem, nemám důvod toho nechat :). Hlavně to asi fakt chce se před odběrem vyspat a napít. Tedy samozřejmě mluvím pouze o nealkoholických nápojích. Což mi připomíná, že se nechodí nalačno, je dobré se najíst, jen se nemají jíst mastná a tučná jídla. A pít je velmi vhodné také během dne po odběru.
Všem bez rozdílu se odebírá 450 ml krve, přičemž platí, že čím je člověk těžší, tím víc má krve, a tím zanedbatelnější je pro něj celý odběr. Dolní limit pro hmotnost dárce je 50 kg.
Na využití čekací doby si klidně můžete vzít s sebou knížku, na stolcích se povalují různé tiskoviny a v koutě běží barevná bedna. Potkal jsem i nějakého učitele, který během čekání opravoval písemky, takže ztráta času se dá snížit na minimum.
Možná je vhodné zdůraznit, že dárce krve tu krev dává, nikoliv prodává, jak si občas někdo myslí. Placené jsou snad pouze odběry plazmy, ale to jsem nijak blíž nezjišťoval. I když pár výhod pro běžného dárce se také najde, není jejich souhrnná finanční hodnota v přepočtu na čas nijak závratná. Zmíněná stravenka je asi na 45 Kč a část jí může padnout na větší příjem tekutin po odběru. Vitamíny ignoruji, protože nejsem hypochondr, snížení daňového základu mne zatím jako studenta netrápí a jelikož nedělám na státním úřadě ani ve fabrice s odbory, je mi k ničemu i právo na volno, protože mou práci za mě nikdo neudělá. V závislosti na konkrétní zdravotní pojišťovně můžete dostat např. 30 dní cestovního pojištění ročně zdarma. To už je finančně zajímavý bonus, ale ne pro studenta, který může mít od jiné pojišťovny velmi výhodné pojištění za malé peníze.
A tak by to asi mělo být - krev se nedává pro peníze, ale pro dobrý pocit. Doufám, že vás moje vyprávění uklidnilo, odpovědělo vám na nějaké otázky či vysvětlilo nejasnosti, pokud se chystáte jít dát krev poprvé. Tak se nebojte a pamatujte si: "Daruj krev - zachráníš život".
