Jeden jazyk, jeden národ - a přesto se v Česku mluví tak, že slovům z opačného kouta republiky nerozumíme a jiným se smějeme. Každý Pražák ví, že brněnská šalina je tramvaj a každý Brňák ví, že se v Čechách říká "Nakrm králíci". To je ale jen začátek českého Babylonu.

Na vině jsou obrozenci
Zažil to každý, kdo se v rámci naší malé zemičky přesunul z jednoho kouta do druhého. Ze sběračky je šufánek, ze šaliny tramvaj, z chlápka borec a z borca cip. Pražáci a Češi vůbec zpívají, na Moravě se mluví mixem germanismů a spisovné češtiny a v Ostravě jak znamo zrušili čarky. I když dialekty se vyskytují po celém světě ve všech národech, situace u nás je trochu jiná. Když se čeští obrozenci rozhodli přivést český národ opět k životu, nepoužili za základ k vytvoření spisovné češtiny tehdejší hovorovou češtinu, ale zastaralé tvarosloví z 16. a 17. století. Následkem toho je dnešní situace, kdy spisovně nemluví téměř nikdo a do obecné (hovorové) češtiny se v jednotlivých krajích míchají slovíčka z místního dialektu. Všichni si přitom myslí, že zrovna oni válí češtinu docela dobře. Není to úplně pravda.

Češi mluví dlouzééé, véď?
I když dialekty jednotlivých českých krajů se od sebe liší, spojuje je větší nebo menší tendence ke zpívání. Co jde, to správný Čech nenapodobitelným způsobem protáhne - a pokud možno i zazpívá. Ukázkovým příkladem je slovíčko "véď" (viď), které navíc funguje jako slovní vata. K oblíbeným neřestem Čechů patří i přidávání písmenka "V" před slova a vyrábění novotvarů jako vokno, vodpočni si a vodhlásím se. V extrémních případech pak Moraváci trpí, když na ně nějaký Pražák houká "Hele ty tam, viděl si jak se to vokno votevřelo a vylítla z něj ta vobrovská moucha? To bylo, véď?" Ano, to tedy bylo. A je toho ještě víc.
    Obyvatelé krajů na západ od Českomoravské vysočiny mají podivný zvyk plést si pády, rody a dokonavá a nedokonavá slovesa - a tvářit se, jako že je to naprosto v pořádku. Takže s klidem "přijdou dýl", (místo později) "jdou nakrmit králíci" (místo králíky) a líbí se jim "bráchovo holka" (místo bráchova). A aby toho nebylo málo, ještě si kam jen to jde přidávají "ej" - nejčastěji na konec slova. Takže ženy v Čechách roděj (namísto rodí), choděj (namísto chodí) a vařej (namísto vaří). A do mlejna se jezdí s vozejkem taženým bejkem. Ej jej - jeden je z toho celej tumpachovej.

Skama seš? Z Moravy!
Na Moravě se mluví spisovněji než v Čechách - alespoň se to traduje. Pravdou je, že obzvlášť směrem na východ je zcela běžné kupovat "mléko" a když se vypije a chutná, řekne se "tož, je to dobré". Dokonce i nadávky se říkají spisovně a tak je občas něco "pěkně posrané" a jindy zase "vydařené". Jinak ale ani Moraváci nemají důvod příliš ohrnovat nad Čechy nos. Ptát se "skama seš" namísto "odkud" je jen moravská variace na české "přijdu dýl".
    Kromě toho se na Moravě (a především v Brně, bývalé baště německy mluvících občanů) používá spousta germanismů. Zoncna (slunce) je od slova die Sonne, bichla (kniha) od slova das Buch a augle (oči) od slova Auge. To, co dělá brněnský hantec tak populárním je teprve jeho druhý typický rys - hravost a schopnost kombinovat, přejímat a přetavovat slova do jiných významů a odstínů. A tak, když někdo dostane erekci, dá se kromě několika drsnějších výrazů říct i "splašila se mu jahoda". Docela pěkné, ne(resp. véď?)?
    Posmívání se Brňáků a vůbec Moraváků z větších měst (jako je třeba Olomouc) středočeštině má jeden háček. Poslední výzkumy jasně prokazují, že i na Moravě se stále víc prosazují jevy z obecné hovorové češtiny. A tak v Brně můžete docela dobře slyšet "to je dobrý" a "ty seš dobrej" a zcela určitě koupit "mlíko". Rozdíl je sice v přízvuku (Čech by byl při použití těchto slov rychle identifikován), základ je ale tak jako tak nespisovný. Je to dáno i tím, že všechna média pracují převážně s obecnou češtinou a zatímco moravské dialekty zní z obrazovky jen při dabingu německých seriálů, protáhlá čeština s koncovkami "ej" se na nás valí ze všech stran jako by se nechumelilo. Zajímavé je, že předpona "vo" má naopak na Moravě stále horší pozici.
    Jestliže Češi mají svoje "ej", Moraváci mají své "jou", které zkracují i na "ó". Proto myslijou, hrajou a zpívajou, resp. myslijó, hrajó a zpívajó, až se lóky zelenajó (a místy lůky zelenajů). I tady je to tedy fifty fifty (1:1).

Ostrava, ten černy vzadu
Zatímco soupeření Brno-Praha je notoricky známé, severní Morava a Slezsko zůstávají stranou. I tady se přitom mluví "hantecem", který kromě toho, že zní krátce, používá i řadu spisovných slov (někdy až archaických, jako třeba robota) a hromadu složenin a odvozenin z polštiny a němčiny. Možná, že v jeho extrémních podobách jde vůbec o nejméně srozumitelný dialekt u nás. Nebo by vás napadlo, že "aportdekiel" je záchodové prkénko?
    Rozdílů v české babylonské kotlině by se našlo ještě mnohem víc. V podkrkonošní např. systematicky pracují na zrušení písmena "V" a mají "kreu" místo "krev" a "praudu" místo "pravdy". Na Moravě si poradili po svém se slovíčkem "být" a bez rozpaků řeknou "Já su" nebo dokonce "Tatus potkal". A v Praze "zpívají" rok od roku víc a víc a jsou s tím tak nakažliví, že většina těch, kdo se do Prahy přestěhují, se velmi rychle přizpůsobí (což je zajímavé, protože Pražák bydlící v Brně si svůj přízvuk často ponechá). Ať už se nám něco z toho líbí nebo ne, nakonec nám stejně nezbude nic jiného, než být tolerantní a připravení na všechno. Kdo ví, s jakou hatmatilkou na nás za deset, dvacet let vyrukují naše děti.