Vstup do vnější zóny.
Příjezd k černobylské jaderné elektrárně. Masivní stavba s komínem uprostřed je sarkofág kryjící čtvrtý blok. Radiometr ukazuje 137 mikrorentgenu. Běžná úroveň je 14 – 20.
Sarkofág z bezprostřední blízkosti prvního patra administrativní budovy.
Model řezu sarkofágu a reaktoru. Z důvodu velmi špatného stavu sarkofágu stavěného v sovětské "kvalitě" a velmi narychlo je třeba neustále provádět údržbu. Střechou teče, ocelové konstrukce se prohýbají - přidávají se vzpěry, flikuje se. Zamoření vnitřku je tak silné, že dělník smí pracovat uvnitř jen 7 až 20 minut denně. Pak jede domů.
"Sedmiminutoví" dělníci. Svojí dnešní práci mají za sebou, čekají na odvoz ze zóny. Jejich měsíční mzda je podle jednoho z nich cca 150 dolarů. S úsměvem dodává, že za sedm minut denně je to dobré.
Co krok směrem k bráně to přibývají řádově stovky mikrorentgenů. Dál už se mi nechce.
Pripjať - gorod atomščikov, chlouba Sovětského svazu. Město mladých - 48 000 obyvatel. Náměstí.
Hotel Polesí. V kompletně prázdném městě je absolutní ticho. Lidé byli vystěhováni, zvířata vybita.
Stoupáme na střechu hotelu po požárním schodišti. Doširoka se otvírá pohled na pusté sídliště. Na obzoru je vidět elektrárna, není dál než dva kilometry vzdušnou čarou. 26. dubna 1986, kdy došlo k havárii, mohlo takřka celé město sledovat jak reaktor hoří. Lidé chodí k sousedům, kteří měli okna na "správnou stranu", pozorovat zář nad městem. Úřady je ujišťují, že vše je v pořádku, život jde normálně dál. Až o den později přijíždějí stovky autobusů a začíná evakuace. Nic si sebou neberte, je to jen na tři dny říkají. A lidé jim věří. Na jedné straně města se ještě evakuovalo, na druhé už vojáci v protichemických oděvech vyhazují z bytů obsah ledniček a pátrají po "opozdilcích".
Nikdo z nich už se sem nevrátí. Jsou dohledávána zapomenutá domácí zvířata, divoká zvěř i ptáci jsou stříleni, aby nešířili radiaci. Už dvacet let je ve městě ticho.
Pohled na náměstí a Kulturní dům energetiků.
Kinosál kulturního domu.
Lunapark. Ruské kolo mělo být slavnostně spuštěno na prvního máje. Nikdy ho nikdo nepoužil.
Hromada listí u autodromu. Úroveň radiace je tu i po dvaceti letech vysoká skoro jako v bezprostřední blízkosti elektrárny.
Školka – herna. Paradoxně ve dnech havárie se zrovna uskutečnilo velké cvičení CO, proto jsou všude plynové masky.
Co dělat, kdyby zaútočili imperialisté, věděli všichni. S havárií v elektrárně na kopci se nepočítalo.
Školka – šatna. "Světlušky", jak se říkalo dětem evakuovaným z Pripjatě, prý velmi litovali především botiček, pro které se už nemohli vrátit. Byl jich zrovna v SSSR nedostatek…
Školka - ložnice.
Škola.
Školní knihovna.
Školní kuchyně.
Jídelníček.
Tělocvična.
Hudebna.
Jak detekovat radiaci a jak používat radiometry a dozimetry se učili už školáci. Jak se chránit v případě jaderného útoku ze strany imperialistů také. Bohužel v den havárie nebylo čím radiaci v Pripjaťi změřit. Jeden měřící přístroj zůstal zavalený sutinami, druhý nefungoval. Víc jich,schopných změřit tak vysoké hodnoty záření, jaké unikali z elektrárny, v celé oblasti nebylo. Skutečné hodnoty tak změřil až o den později generál Pikalov, který přijel v obrněném vozidle vybaveném radiační ochranou a dozimetry.
Při odjezdu projíždíme kolem "červeného lesa". Několik dní po havárii kompletně zrudnul a uschl. 20 let poté zde zase rostou stromy, keře a tráva. Radiace je ale vysoká i v autě.
Stačí vystoupit a radiace se skokově zvyšuje. I když všechno vypadá úplně v pořádku, po několika
krocích by přístroj přestal měřit. Je to jedno z nejzamořenějších míst.
Odjíždíme. Ještě trocha nervozity při průchodu kontrolou, zda někdo není kontaminován
více, než je obvyklé. Naštěstí nebyl.
